Hrubé národní štěstí po bhútánsku
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 23.01.2010
Zatímco „normální pubíci“ sní o krasavicích s hlubokým dekoltem, pokoutně vychutnávají první cigarety a pyšně sledují vývoj svých sekundárních pohlavních znaků, Džigme Singgjä Wangčhugovi (Jigme Singye Wangchuck) připravily sudičky tak trochu jiný program. Po náhle smrti otce mu v osmnácti spadla na hlavu královská koruna. Džigme se stal nejmladším vládnoucím panovníkem na světě.
Bolavý uher na čele a krásnou komunikační důstojnici Uhuru ze Star Treku tak převálcovaly jiné radosti a strasti. Co si počít se zaostalou bhútánskou ekonomikou? Jak odolat geopolitickým ambicím sousední Číny, která má 2 500krát více obyvatel? A jak učinit Bhútánce šťastnějšími, aniž by propadli západnímu mamonu, aniž by se rozmělnily tisícileté tradice?
S úsměvem jde všechno líp
Džigme Singgjä Wangčhug se vydal cestou, v níž se spojily jeho mladické ideály a odhodlání s buddhistickou výchovou, elitním britským vzděláním a špetkou západního blahobytu. Cestou, kterou západní svět objevil až o třicet let později pod názvem pozitivní psychologie.
Řečeno jazykem vědy jde o obor „zkoumající silné stránky a ctnosti (strengths and virtues) jedinců a komunit, které jim umožňují prosperovat“. Alespoň to tvrdí William Compton v knize An Introduction to Positive Psychology. Řečeno jazykem Džigme Wangčhuga však nešlo o nic jiného než o odvážný pokus postavit na vlastní nohy jeden hermeticky uzavřený národ, aniž by Bhútánci během zmíněného procesu „zblbli“ – propadli západnímu stylu života, individualismu a konzumu. Ztělesněním „mírného pokroku v mezích zákona“ se stal koncept Hrubého národního štěstí, který mladičký král představil ještě jako náctiletý krátce po smrti svého otce v roce 1972.
Jaký měla Wangčhugova politika úspěch? Ekonomický růst sice nijak oslnivý nebyl. A to ani v porovnání s Thajskem nebo Nepálem. Když na to v roce 1987 během rozhovoru s králem upozornil redaktor britských Financial Times, Wangčhug odpověděl prostou větou, která vešla do dějin: „Hrubý národní produkt pro mě není důležitý, důležité je, abych panoval šťastnému národu.“ Povedlo se mu to?
Výsledky průzkumu z roku 2005 hovoří za vše: za velmi šťastné se považuje 45 procent Bhútánců, za šťastné 52 procent. Jen tři procenta dotázaných odpověděli, že šťastní nejsou. Pro srovnání: za velmi šťastné se podle Eurobarometru považuje 16 procent Čechů, za šťastné 71 procent. Zbývajících 13 procent populace je více či méně nešťastných. A to jsme na tom stále lépe, než průměrný Evropan. Třeba mezi Bulhary, abyste šťastného člověka pohledal – nešťastných je hned šest desetin populace. Bhútáncům se v této statistice v Evropě vyrovnají jen Dánové.
K podobnému závěru došla i populární studie A Global Projection of Subjective Well-being: A Challenge to Positive Psychology?, jejímž autorem je Adrian G. White z Univerzity v Leicesteru. Bhútán se v ní umístil na osmém místě ze 178 zemí seřazených podle subjektivního vnímání vlastního blahobytu (subjective well-being) a byl tak jedinou s velmi nízkým HDP v první dvacítce.
Hrubé národního štěstí
S hrubým domácím produktem, o němž byla řeč minulý víkend, má hrubé národní štěstí společné jen jedno – pro oba koncepty je klíčový růst. Zatímco u HDP jde pouze o růst ekonomického výkonu, HNŠ je komplikovanější: jeho základní premisou je, že ekonomický růst sám o sobě o ničem nevypovídá, dokud ho nedoprovází zlepšování kvality života a spokojenosti obyvatel – růst ducha. Také proto je zcela subjektivní (což mu milovníci tvrdých dat rádi vytýkají).
Jeho čtyřmi základními pilíři byly: trvale udržitelný rozvoj, kulturní hodnoty, život v souladu s přirozeným prostředím (natural enviroment) a kvalitní vláda (good governance).
Dnes už nám tahle slovní spojení přijdou ohraná jako starý kolovrátek, nezapomeňte ale, že právě tyhle formulovala hlava státu a na počátku 70. let. Tedy v době, kdy na západě teprve pomalu mizely boule z hlav revoltujících studentů roku 68, kteří prosazovali kromě jiného právě tyhle hodnoty.
Ke každému pilíři (jejichž počet k dnešnímu dni vzrostl na devět a přejmenovaly se na domény) byla postupem času vytvořena sada operacionalizovatelných indikátorů. Vzorový dotazník, který najdete zde, čítá úctyhodných 72 stran skrývajících 290 otázek a průměrná doba jeho vyplňování je šest hodin. Jeho finálním produktem je ale nakonec skutečně jediné číslo pohybující se mezi 1 (nejvyšší hodnota HNŠ) a 0. Zcela subjektivní a jednoznačně redukující (i po použití váženého průměru v jednotlivých doménách), přesto ale říká o životě lidí mnohem více, než číslo 3696400000000, udávající hrubý domácí produkt České republiky za rok 2008, nebo ne?
Když dva dělají totéž, není to totéž
S vlastním, jen „trochu“ méně sofistikovaným měřením hrubého národního štěstí přišel i Facebook. Jeho supervýkonné kompjútry analyzují každý status každého nebohého Američana, který se rozhodne socio-digitálně sdílet své pocity. Zkoumají v nich převahu láskyplných, pozitivních slov nad slůvky negativními a ošklivými a také odchylku od průměru. Výsledek je opravdu „zajímavý“. O štěstí Američanů nevypovídá vůbec nic, zato z něj zjistíme, že Halloween a Valentýn nejsou v Americe tak populární, abychom o nich museli každý rok slyšet v hlavních zprávách, nedejbože abychom je museli slavit.
Foto: Profimedia.cz
