Hrubé národní štěstí
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 16.01.2010
O tom, že ekonomický růst, vyjádřený nejčastěji percentuálním zvýšením hrubého domácího produktu za určitý čas, nemusí vždy plodit spokojené jedince, už byly popsány stohy papíru. Proč se tedy, řečeno s Tomášem Sedláčkem, stále upínáme na „onu materiální rozmazlenost a přílišný důraz na štěstí, které nám může ekonomický blahobyt poskytnout“, když víme, že ve finále šťastnější nebudeme? A máme vůbec nějakou alternativu?
Začněme u Francouzů. Ačkoliv se mi protiví napoleonské ambice Nicolase Sarkozyho, v jednom si pochvalu zaslouží. Byl to právě on, kdo v roce 2008 posvětil vznik panelu vedeného dvěma laureáty Nobelovy ceny za ekonomii Josephem E. Stiglitzem a Amartyou Senem. Jeho úkol byl jasný: přezkoumat adekvátnost využívání HDP pro výpočet blahobytu.
292 stran jednou větou
Závěrečná zpráva spatřila světlo světa loni v září. Měla 292 stran. Výsledek bádání však lze shrnout do jediné věty: „Je načase, abychom přestali s fetišizací hrubého domácího produktu a konečně pochopili, kde jsou jeho limity,“ prohlásil Joseph Stiglitz v rozhovoru pro New York Times. „HDP ignoruje řadu zásadních aspektů naší společnosti. Proto bychom měli zároveň s ním využívat také nástroje schopné měřit udržitelnost (sustainability) a blaho společnosti (well-being),“ dodal ekonom, působící na Kolumbijské univerzitě.
Sarkyho reakce byla okamžitá: „Francie se zavazuje, že tuto agendu nastolí na každém mezinárodním setkání a v každé diskusi, která bude přemýšlet o novém světovém řádu,“ zapřisáhl se francouzský prezident.
Ani první, ani poslední
Abych ale státníka nepřechválil. Je nutné zmínit minimálně dvě věci: je jasné, že v časech ekonomického chaosu sbíral Sarkozy politické body a zároveň že v žádném případě nebyl prvním, kdo s podobnou iniciativou přišel. OECD, OSN, Europarlament a zástupy dalších se o „aktualizaci“ či náhradu konceptu HDP, který se jako měřící nástroj používá od 30. let 20. století, snaží již drahně let. V tomto případě ale podle mě platí jasná rovnice: každý další pokus rovná se popularizace myšlenky. Proto jich není nikdy dost.
Ještě mě napadá třetí bod, ale ten raději jen spekulativní kurzivou. Je možné, že zafungoval francouzský komplex postkoloniálního národa, jehož je Sarkozy ztělesněním. Francouzi jsou totiž v pořadí zemí dle HDP per capita až kdesi ve třetí desítce, ve statistikách více zohledňujících neekonomické faktory však vycházejí o poznání lépe než jejich konkurenti. Lanýže, šampaňské a Carla Bruni zkrátka dělají své.
HDP: Obecné blaho neodvodíš!
Ale zpět k tématu. O nadužívání (či dokonce zneužívání HDP) otevřeně hovořil již muž, který mu vdechl život a který se zásadním způsobem podílel na jeho standardizaci, americký ekonom s ruskými kořeny Simon Kuznets. Řečeno s Robertem Solowem (jak jinak, ekonomem): „Zatímco Keynes vytvořil živnou půdu pro využití podobného nástroje, Kuznets ho stvořil.“ Ačkoliv se Simon Kuznets zabýval hrubým domácím produktem a jeho propagací celý život, sám již v roce 1934 varoval „před nemožností odvodit z dat získaných pomocí tohoto nástroje obecné blaho (welfare)“. Jak tedy mohla kouzelná formulka o růstu HDP v našem světě tak hluboko zakořenit?
Jednoduše proto, že její odhad je v porovnání s nástroji zahrnujícími obtížněji kvantifikovatelné neekonomické proměnné jednodušší, tudíž budí dojem objektivity a stálosti. A pak také protože se to zkrátka hodilo. Co touhle „konspirační teorií“ myslím?
Šupejte do Walmartu!
Nežije náhodou koncept HDP čím dál více z předpokladu, že to, co žene ekonomiku kupředu, není produkce, ale především fetišizovaná spotřeba finálních produktů a služeb? Klasickým příkladem budiž Bushovo slavné provolání Vzpamatujte se, blbečci, a šupejte do Walmartu! po teroristických útocích z 11. září, kdy se Američané po dlouhé době začali zamýšlet nad „smyslem“ své existence. Výdaje koncových spotřebitelů si zkrátka ukrajují příliš velký podíl na to, aby je mohli výrobci a politikové nechat na chvíli vydechnout a zapochybovat. Ekonomika musí růst, ať to stojí, co to stojí. Čím více „racionálně jednající“ jedinci konzumují, tím lépe.
Z HDP – obyčejného nástroje pro měření ekonomického výkonu – se tak v průběhu let stalo nejen zaklínadlo stoupenců monetární politiky, ale zároveň i mocná propagační zbraň bezhlavé, reklamou diktované spotřeby pro spotřebu, kterou nekriticky převzali politikové i média. Na její statistický význam se brzy zapomnělo. HDP a jeho růst se místo toho institucionalizoval jako ukazatel našeho úspěchu, spokojenosti a obecného blaha. Pokud roste, je vše v pořádku – máme se lépe. Pokud ne, výrobci a stát (k němuž plyne méně peněz, než bylo zamýšleno) zatroubí na poplach: „Je zle, přátelé, všichni se máme hůře! Vše ale obrátí k lepšímu, pokud začnete utrácet ještě více, než jste utráceli předtím!“ A je to. Kola se točí, jedeme dál. Jak ale ukazují následující grafy, lépe se nemáme:
Graf: Income, economic well-being and happiness in the USA vs. France
Zdroj: Deutsche Bank Research (2007), from GGDC, CSLS, GSS, Eurobarometer
Naše well-being, ať si zadavatelé reklamy a producenti říkají, co chtějí, totiž nestojí a nepadá se spotřebou. Tvoří ho celá řada dalších složek. Viz následující (zdaleka ne vyčerpávající) graf:
Graf: The many elements of happiness and well-being
Zdroj: Deutsche Bank Research, 2007
HDP je zkrátka dobrým měřícím nástrojem ekonomické vyspělosti státu. Dokonce tak dobrým, že pomohl Američanům a Britům vyhrát druhou světovou válku. Ti díky jeho aplikaci odhalili rezervy v ekonomických kapacitách a jejich následným využitím pak razantním způsobem zvýšili svou produkci. Tím to ale hasne. O tom. zda se jako lidé máme lépe, nebo hůře, neříká vůbec nic.
Pyramidální hrobka HDP
Jeden příklad za všechny: když se egyptský faraon Cheops rozhodl pro stavbu své „pyramidální“ hrobky, masivně zvýšil jak své šance na důstojný posmrtný život, tak také HDP Staré říše, well-beingu tisíců poddaných však svým projektem rozhodně nepomohl (a to ani v životě po smrti).
Ještě větší šarádou pak je, jak ukazuje další příklad, argumentační linie o našem individuálním blahu vedená pomocí přepočtu HDP na osobu. To německé dosahovalo v roce 2006 35 tisíc dolarů, čínské pak jen tisíců dvou. Znamená to, že se mají Němci sedmnáctkrát lépe než Číňané? Ne! Ale v předvolební kampani to vypadá zatraceně dobře. Jistě, existuje i vylepšená verze přepočtená dle parity kupní síly, díky níž se mají Němci už jen čtyřikrát lépe. Ale je tomu skutečně tak? Ne! Ale snížíme tak rozdíl mezi bohatými a chudými, takže v předvolební kampani nevypadáme jako vykořisťovatelé třetího světa!
A co třetí svět? Ten díky nízkému HDP vypráví nekonečný příběh o průměrném chudém nešťastném dříči bídy. Realita je ale také úplně jiná, protože HDP per capita zcela ignoruje nerovnoměrnou distribuci příjmů ve společnosti. Nepoví nám nic o tom, zda v daném státě existuje silná střední třída, nebo jen 5 % bohatých, kteří produkují 95 % HDP a 95 % chudých, kteří vytvářejí 5 % bohatství.
O alternativních konceptech a nových technikách více příští týden…
Foto: Profimedia.cz
