Idi Amin: Řezník z Kampaly a poslední skotský král
Petr Preclík, Kaleidoskop, 02.02.2011
Rád se nechával oslovovat „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“. Jiní mu ale říkali stručněji: „Řezník z Kampaly“. Přesně před čtyřiceti lety, 2. února 1971, se stal prezidentem.
Vlády nad Ugandou se poslední skotský král ujal týden po státním převratu. Za šest let se označil za dobyvatele britského impéria. O další dva roky později už ale taktak uletěl z Kampaly, obleženého hlavního města Ugandy. Do své smrti v roce 2003 si pak užíval fešácký exil v Saúdské Arábii. Takový je život Idi Amina v několika klíčových datech. Kým ale byl doopravdy?
Produkt své doby
Jakkoliv se to zdá zvláštní, Amin rozhodně nevybočoval z řady. Nově zrozeným africkým národním státům chyběla tradice, instituce i obecné povědomí. Málokdo se považoval za Uganďany, Tanzance, Keňany. Cesta k moci vedla přes vlastní kmen. Na úkor kmenů jiných. Podle téhož scénáře se psala historie v mnoha postkoloniálních státech, kde dala kombinace vnitřního boje o moc a externího tlaku vzniknout zástupům krvavých diktátorů.
„Chlapec od Nilu“, jak zní další Aminova přezdívka, navíc v době svého nástupu zapadal do plánů hned několika velmocí. Ty totiž zajímalo především to, jestli bude provýchodní nebo prozápadní, případně pro Izrael či proti Izraeli. Způsob vládnutí a charakter byly podružné, což Amin pochopil velice rychle.
Izraeli pomáhal dodávat zbraně do Jižního Súdánu, kde svůj boj právě začínali titíž rebelové, kteří nedávno v referendu konečně získali nezávislost. Vláda v Tel Avivu se tak mstila té z Chartúmu za její podporu Arabům v Palestině. Podobně Amin fungoval jako spojka k východokonžským milicím. Diktátor navíc nevystupoval proti britské podpoře apartheidu v Jižní Africe. Bývalá koloniální mocnost, Velká Británie, tak měla pocit, že získala cenného spojence. Financial Times ho dokonce vyhlásily mužem týdne. Mnoho koloniálních vojáků si Amina pamatovalo i jako vojáka z regimentu Královských pušek, boxera a dobrého ragbistu. Býval to prý veselý chlapík…
Pro jiné zase šlo o neškodného paviána producírujícího se v uniformě ověšené metály, které si sám udělil. Britská televize se sarkastickým nadšením vyprávěla, kterak Amin navrhl sňatek princezně Anně na znamení usmíření s bývalými kolonizátory. Královně Alžbětě zase diktátor telegrafem sdělil, že chce-li vidět pořádného chlapa, má přiletět do Kampaly. Dobová anekdota vypráví o Aminově setkání s diktátorem ze sousední Středoafrické republiky, Jeanem-Bédelem Bokassem, veteránem z francouzské armády. Oba prý spolu dokázali hodiny soupeřit, kdo pro sebe vymyslí více absurdních vyznamenání.
Teror, vraždy, únosy…
Jenže pavián byl i monstrem. Pomiňme nepodložené historky o jeho kanibalismu a vraždě vlastní ženy. Vyslovíte-li dnes Aminovo jméno, všichni si vybaví teror, únosy, svévůli paranoidního a sebestředného diktátora, případně postupný rozpad ekonomiky. Odhady mluví o možná i půl milionu obětí.
Nelze se proto diviti, že současný prezident Yoweri Museveni, který by ve volbách za necelé tři týdny rád prodloužil svou pětadvacetiletou vládu o dalších pět let, často staví právě na opozici k Aminovi. Člověku, který zruinoval zemi a zabíjel vlastní národ po tisících. A tato sázka mu zatím vychází. Dvacet pět let stability a průměrně 6% ročního růstu přesvědčilo většinu Uganďanů, že požadovat omezení Museveniho prezidentování není na místě. Je ale pravdou, že Museveni dostal do vínku opravdu jedinečnou startovní pozici. Jeho předchůdce totiž dokázal opravdové „divy“.
Jeden příklad za všechny: V roce 1972 se Amin rozhodl ve jménu ekonomického obrození vyhnat všechny asijské přistěhovalce, zejména Indy. Do 48 hodin muselo na osmdesát tisíc lidí opustit Ugandu pouze s tím, co unesli. A i to jim po cestě sebrala rabující armáda. Amin následně rozdělil osiřelý majetek a podniky mezi své zástupce v dobré víře, že zemi vyvedou z pohromy. Do roka většina zkrachovala.
Překročený Rubikon
Došlo ale i na Izraelce. Stačilo k tomu jediné setkání s libyjským vůdcem Kaddáfím. Amin pak v rozhovorech nahlas uvažoval, jak zemi napadnout a smazat z povrchu zemského. V roce 1976 dokonce dovolil přistání unesenému letadlu Air France, které přepadli členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německých Revolučních buněk. Izrael následně pro letadlo se 135 rukojmími poslal ozbrojené komando. Operace Entebbe je dodnes uznávaným příkladem dovolené externí sebeobrany.
Poté už to bylo ve stylu padni komu padni. Nepřáteli státu se stali všichni bílí. Aby se dostali ze země, museli před diktátorem pokleknout a doslova jej nosit cna rukou. Všechny britské podniky byly znárodněny. V tu chvíli však došla trpělivost i jinak velmi zdrženlivým západním spojencům, kteří režim zásobovali zbraněmi a de facto ho legitimizovali.
Do azylu před ním utíkali už i vlastní ministři. Strach se dal krájet. Po vraždě biskupa už nikdo nepochyboval, že autonehoda Aminova viceprezidenta byla jen dalším atentátem paranoidního vladaře. Bouřící se část armády pak Amin se svými stoupenci zatlačil do Tanzanie. Při tom stihl jen tak mimoděk anektovat část tanzanské provincie Kagera…
Kdyby jej v roce 1979 nesvrhla tanzanská armáda, která se nesmířila s vpádem té ugandské na své území, možná by dnes Amin slavil čtyřicáté výročí inaugurace. Pavián, monstrum a řezník z Kampaly však dožil v přepychovém zapomnění Arabského poloostrova. Za své činy se nikdy neomluvil a ničeho prý nikdy nelitoval…
Po něm se do prezidentského úřadu vrátil opět Milton Obote, který byl prezidentem i pět let před Aminem. Kruťák to byl jen o málo menší. V roce 1986 jej svrhl Yoweri Museveni, který je prezidentem dodnes. Bude-li i nadále, ukážou nadcházející únorové volby. Právě kvůli nim jsem byl, jako volební pozorovatel, povolán do Ugandy. Posledního skotského království.
Autor v současnosti působí jako volební pozorovatel v Ugandě.
Foto: profimedia.cz
