Karel Randák: Odezírání ze rtů? Mikrofon mobilu zapnutý na dálku? Běžná praxe!
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 16.07.2011
„Jakmile si politik zakrývá rukou ústa, když telefonuje, můžete si být stoprocentně jist, že nemá úplně čisté svědomí,“ říká s nadsázkou tajný agent ve výslužbě Karel Randák v poslední části rozhovoru.
Předchozí díly exkluzivního rozhovoru s Karlem Randákem:
- Estébáci v tajných službách? Kdepak, úspěšní byznysmeni!
- Symbióza politiků a médií: Kalousek má Právo, Vondra Mladou frontu
- Pomohlo by jediné, všechny je pozavírat! Jenže…
Určitě vás během vaší kariéry tajného agenta někdo někdy sledoval. Existuje nějaký soubor rad, jak rozpoznat, že vás někdo sleduje?
Není to nic jednoduchého, ale v zásadě existují dvě metody. První se jmenuje antisledování a druhá kontrasledování. Při kontrasledování se kolem vás pohybuje skupina lidí, která zjišťuje, zda vás někdo nesleduje. Při antisledování se pak kontrolujete sám. Velmi záleží na tom, v jakém se právě pohybujete terénu, zda jste ve městě, nebo v lese… Základní pravidlo ale nezní: Neutíkejte a nepanikařte. I když zjistíte, že vás někdo sleduje, musíte se dál chovat normálně, jakoby nic. Jen tomu adekvátně přizpůsobíte svůj program… Zvládnout celou sadu technik ale trvá profesionálům týdny školení. Musíte si perfektně vycvičit paměť na obličeje – sledovači se často převlékají, nosí čepice…
Jak je to se sledováním v autě?
Rozhodně to není jako ve filmech, kde se hrdinovi na paty nalepí podezřelé vozidlo s černými skly. Obecná poučka je: Za sebou je nikdy nehledejte! Nemá cenu se otáčet, tam prostě nejsou. Pokud vás někdo sleduje, tak jede před vámi nebo ve vedlejším pruhu. To samé ale platí, i když se pohybujete po ulici. Dotyčná osoba obvykle jde po druhém chodníku, čeká na vás na rohu…
A co když mám podezření, že mi někdo odposlouchává mobilní telefon?
Tak to vám zbývá jediné – co nejrychleji ho zahodit...
Lze to nějak poznat?
Ne. Nepoznáte to. Setkal jsem se sice s takovými génii, kteří mi tvrdili, že mají takový hudební sluch, že poznají, že jejich telefon vydává jiný tón nebo že slyší titěrná echa… Nic z toho není pravda. Rozpoznat to opravdu nejde. Navíc si to ani nemůžete nijak ověřit. Kromě vyhození telefonu ale vlastně máte ještě dvě další možnosti. Můžete si pořídit software, který bude vaše hovory šifrovat. Anebo zkrátka nebudete do telefonu nic zásadního říkat.
Tušíte, kolik telefonů je dneska v Česku odposloucháváno?
To nedokážu odhadnout. Tisíce a tisíce… Zrovna včera jsem četl vyjádření nejmenovaného advokáta, který se rozhořčoval nad vyjádřením bývalého policejního prezidenta Jiřího Koláře, který někde prohlásil: Když nic nedělám, tak mi může být úplně jedno, že mě někdo poslouchá. Ale já se s tím skoro ztotožňuju. Já vím, že mě BIS odposlouchává už dlouho, protože si tam někdo umanul, že představuji nebezpečí pro českou demokracii, tak prostě do telefonu nic neříkám.
To máte pořád stejné telefonní číslo?
Pořád. Většina lidí si sice myslí, že když si pořídí druhý telefon, tak si pomohou. Nepomohou! Je otázkou dvou dnů, než si ten, kdo vás odposlouchává, složí z výpisů, že dva mobilní telefony chodí spolu. Pak samozřejmě začnou odposlouchávat i ten druhý telefon. Třetí, čtvrtý, pátý, desátý… Stejně tak nemá cenu měnit SIM karty. Každý telefon má své unikátní číslo IMEI. A odposlechy se nasazují jak na SIM kartu, tak na telefon. Takže když si dáte do starého mobilu novou SIM kartu, je vám to platné jak mrtvému zimník. Pokud opravdu musíte do telefonu říkat citlivé věci, měli byste si pořídit šifrovací software, do kterého nemá ani BIS, ani policie žádná zadní vrátka. Přináší to s sebou ale zhoršení kvality hovoru, při přenosu dat to všelijak přeskakuje, někde to navíc nefunguje vůbec. Ve městě je to ještě OK, ale na venkově s tím bývají problémy.
Používají se také směrové mikrofony? Je možné, že by nás teď někdo nahrával třeba z protějšího okna přes ulici?
Moc ne. Za prvé jde o poměrně nákladná zařízení. Za druhé s tím musíte umět opravdu velmi dobře zacházet. A za třetí, když jste teď za skleněnou výlohou, stejně by nic neslyšeli… To už je lepší najmout si člověka, který dokáže odezírat ze rtů.
To se také používá?
To je přece přirozené, ne? Proč myslíte, že si někteří politici, když telefonují, zakrývají ústa? Jakmile to někdo dělá, můžete si být stoprocentně jist, že nemá úplně čisté svědomí. (smích)
Teď už se asi budu pohybovat na hranici sci-fi, ale je možné, že by někdo dokázal na dálku zprovoznit mikrofon u vašeho mobilu, který máte třeba v restauraci položený na stole, nebo počítače, u kterého pracujete, aniž byste o tom věděl?
Tak to bacha. To není sci-fi. To je naprosto reálná záležitost…
Děje se to i Česku?
Jasně! Tedy nevím, jestli se to děje, ale české tajné služby to určitě umějí. Taková technologie existuje a je k dispozici.
Takže když našla Kristýna Kočí štěnici pod postelí, asi to nebylo to největší zlo, které by se jí mohlo stát?
To je úplná kravina… Kdybych chtěl odposlouchávat Kočí, tak bych jí určitě nedával odposlech pod postel. Dám ho kamkoliv jinam. Do obýváku, do auta. Co se asi tak dozvím zpod postele? Pokud tedy nejsem nějaký perverz. Buď si tam odposlouchávací zařízení dala sama, nebo jí ho tam podstrčil někdo, kdo tam byl s ní. Jedině snad, že by někdo potřeboval nutně vědět, s kým spí. Ale určitě ne proto, aby se dozvěděl zásadní informace nebo odpovědi na politické otázky.
Karel Randák
Ročník 1955, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, věnoval se jako závodník i trenér cyklistice v armádním klubu Dukla. Ze zpravodajského důstojníka kontrarozvědky – Federální bezpečnostní služby a Bezpečnostní služby se vypracoval na šéfa rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace. Z funkce byl odvolán po nástupu vlády Mirka Topolánka ministrem vnitra Ivanem Langerem, s nímž měl otevřené neshody. Další mediální pozornost si vysloužil, když v roce 2009 poskytl médiím kompromitující fotografie z toskánského setkání vysokých vládních činitelů, lobbistů a podnikatelů. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci Karla Janečka.
