Kdo vládne tam, kde nikdo nevládne. A kde na to bere?

Občanské války v zemích, kde stát nemá pražádný respekt, si naše média zvykla vykládat jako důsledky (většinou letité) etnické či náboženské nesnášenlivosti. Každý takový konflikt má ale nutně i ekonomický rozměr. Zformování a udržení ozbrojené skupiny není levná záležitost. Samozřejmě je vždycky možné získat nějaké prostředky prostým rabováním a loupežemi, ale tento způsob odcizuje ozbrojencům civilní obyvatelstvo a zároveň není dlouhodobě příliš udržitelný. Odkud tedy ozbrojené skupiny čerpají nutné zdroje?

Kde brát a nekrást (nebo jen trochu)

Klasická metoda samozřejmě je nechat se podporovat od některé ze supervelmocí nebo alespoň regionálních velmocí, což velmi dobře fungovalo na řadě míst během studené války. Tento zdroj financí či materiální podpory samozřejmě stále nevysychá, ale i když se objevila řada nových „sponzorů“ (a to i mezi některými jinak poměrně chudými státy), mnoho ozbrojených skupin musí hledat peníze i jinde. K tomu jim velmi pomohla prohlubující se globalizace, která přinesla přístup na globální trhy i do těch nejzapadlejších oblastí zeměkoule.

Právě díky ní se mohl rozvinout například známý obchod s „krvavými diamanty“, jež financoval ozbrojence v Sierra Leone, nebo s koltanem, díky kterému prosperovaly milice ve východní části Demokratické republiky Kongo. Lákavé zisky samozřejmě plynou i z dodávek různých nelegálních substancí na trhy s narkotiky, což by mohli potvrdit jak členové Tálibánu a dalších afghánských ozbrojených skupin, tak například i levicových Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (známých pod zkratkou FARC). Významný zdroj pak mohou také představovat (ať již legálně, či nelegálně získané) subvence z diaspory, jež udržovaly v chodu například tamilské ozbrojence na Srí Lance, nebo i Kosovskou osvobozeneckou armádu.

Výše popsané metody samozřejmě plně nevyčerpávají různé, libovolně kombinovatelné možnosti, jimiž ozbrojené skupiny disponují. Je ale velmi zajímavé poukázat na jeden velmi specifický způsob získávání prostředků, který má následně tendence nastartovat pro někoho možná neočekávané politické procesy. Tímto způsobem je určitá forma „zdanění“ obyvatel žijících na ozbrojenci ovládaných územích.

Státy, války a daně

Americký sociolog a politický teoretik Charles Tilly v polovině 70. let v jednom svém textu prohlásil, že „státy vytvořily války a války vytvořily státy“ (v angličtině tato věta samozřejmě zní mnohem lépe). Poukazoval tak na fakt, že centralizace západoevropských států na přelomu středověku a novověku nápadně souvisela s tím, jak státy potřebovaly získávat prostředky na vedení ozbrojených konfliktů se svými sousedy. Pro získání dostatečného množství peněz (a případně rekrutů) je ale zapotřebí efektivní výběr daní, který může zajistit jen silná státní správa, rozmístěná po celém území státu. Stát pak jako kompenzaci svým obyvatelům za jejich peníze zajišťuje bezpečnost (což Tilly, podobně jako někteří libertariánští kritici státu přirovnal k vybírání výpalného organizovaným zločinem) a postupně případně i další služby.

Občanská válka má samozřejmě výrazně opačný účinek a spíše než k posílení státních institucí slouží zpravidla (přinejmenším krátkodobě) k pravému opaku. Stejně tak celkový kontext dnešního (nejen) rozvojového světa je výrazně odlišný od toho, co Tilly pozoroval na konci evropského středověku. Jím popsaný proces formování politické autority lze ovšem se zarážející podobností najít právě u různých ozbrojených skupin, které dokážou na delší dobu ovládnout v selhávajícím či úplně nefungujícím státě určité území a kontrolovat na něm usazené obyvatelstvo. Zajímavé pak je, že se tento proces (ve své největší obecnosti, konkrétní provedení se samozřejmě liší) do jisté míry opakuje i u takových skupin, jako jsou drogové gangy v chudinských čtvrtích brazilských velkoměst.

Potulní a usedlí bandité

Pro pochopení tohoto vztahu je dobré připomenout dalšího klasika teorie formování států, a to politického vědce Mancura Olsona. Ten na začátku 90. formuloval tezi o rozdílu mezi potulnými a usedlými bandity. Potulní bandité zde fungují jako klasičtí nájezdníci, kteří většinu nutných prostředků získávají rabováním a krádežemi. Po čase si ale uvědomí, že ekonomicky výhodnější a udržitelnější je pro ně naopak „prodávat“ svoje „služby“, tedy regulaci násilí a zajištění bezpečnosti, neozbrojeným civilistům a stanou se bandity „usedlými“. Výběr těchto poplatků má potom tendenci nastartovat proces vzniku základní administrativy a prostřednictvím vymezení určitého teritoria vytvářet vztahy s podobnými „politickými“ jednotkami v okolí.

V dlouhodobějším horizontu si také jednotlivé ozbrojené skupiny na jimi ovládaných územích mají tendenci začít „kupovat“ loajalitu svých „poddaných“ a legitimizovat svou moc (a výběr „daní“) prostřednictvím různých ústupků, rozvojových a sociálních programů nebo podporou výstavby základní infrastruktury. V nedávné historii a současnosti se pak vyskytly případy, kdy je tato jejich činnost na kvalitativně na přinejmenším stejné než jak ji dokázal vykonávat mezinárodně uznaný stát (například na zmíněné Srí Lance nebo v trochu jiném kontextu v případě libanonského Hizballáhu).

Zajímavé je, že jednou z proměnných, které definují vztahy mezi ozbrojenci a civilisty (vedle jejich ideologie, osobních vztahů a vazeb atd.) je právě i to, zda mají přístup ke zdrojům mimo „daně“ od místního obyvatelstva. Ty skupiny, které získávají dostatek zdrojů jiným způsobem a které zároveň nedisponují silnou ideovou agendou (tedy jakousi vizí proměny podoby společnosti), jsou zpravidla méně motivovány k tomu s civilisty určitým způsobem koexistovat a naslouchat jejich požadavkům. Z tohoto vztahu mezi ozbrojenými skupinami a obyvateli na jimi ovládaných územích pak vzniká nová síť loajalit, která má v některých případech tendenci skutečně až připomínat stát, nebo za něj být dokonce v extrémních případech prohlášena.

Proč by nás to mělo zajímat?

Proč by nás ovšem mělo zajímat chování ozbrojených skupin v nefungujících státech rozvojového světa? Mimo toho, že je vždy dobré vědět, co se děje za našimi humny, bych uvedl tři hlavní důvody. Za prvé nám dávají zajímavý vhled do toho, jak vlastně funguje politická moc (či autorita) a na podle jakých principů se v období bezvládí vytváří. Za druhé nám ukazují zajímavé souvislosti mezi politikou, ekonomikou a násilím či možná lépe ochranou proti němu. A konečně za třetí, jak jsem se již okrajově zmínil, podobné procesy vzniku nových mocenských autorit se neodehrávají pouze v naprosto nefunkčních rozvojových státech, ale lze je vystopovat také v „neovládaných územích“ na periferiích velkoměst některých jinak poměrně rozvinutých zemí (typicky Brazílie nebo Jižní Afriky). Stále nevidíte nic, co by se mohlo dotýkat i vás?