Kterak František k titulu přišel
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 24.10.2009
Před několika lety jsem vyposlechl jeden podivuhodný příběh. Od té doby mi vrtá v hlavě. Jeho hrdinou je chlapec. Říkejme mu třeba František. Kluk s potenciálem, leč prostopášný, který ženám a vínu horoval víc než knihám.
Při slově Němcová se mu vybavila jen povolná kamarádka od sousedů s vnady bujnějšími než kopule svatomikulášského chrámu a už vůbec nedokázal pochopit, proč se právě Ludmila jmenuje Svatá, když za stodolou provádí takové prasárny.
Jenže jeho tatínek s ním měl jiné plány. „Študovaného právníka z tebe budu mít,“ říkal mu hrdě, když mu před spaním laskal blonďaté vlásky. Františkovi se ale mezi paragrafy se tuze nechtělo. Vypadaly tak stroze, krouceně a bylo jich moc. Tatínek však byl neoblomný. „Všichni si o mně myslí, že jsem hrubián, darmožrout a lapka do kožek oblečený. Pro tebe, synu, chci ale to nejlepší. Ty očistíš naše jméno. Dotáhneš to dál. Lidé tě budou uznávat. A možná i v té politice jednou skončíš. Jasné?“ Nelžu vám, tak neoblomný on dokázal být.
Opravdu však přituhlo, až když synátor záměrně promeškal termín přijímacích zkoušek. To se Táta rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Zavolal tu tomu, to onomu a důkladně rekognoskoval terén. Pak sedl do kočáru taženého sedmerem plnokrevníků a vyrazil do města, kde se dobré pivo a špatní právníci vaří. „V Plzni najdeš to, co hledáš. Na nejvyšším kopci tvrz nedobytná stojí a v ní v sedmém patře mocný černokněžník dlí,“ poradil mu jeden z vážených členů královského dvora. „Sám jsem u něj byl. Rukama zamával, cosi pronesl a hned se mi místo poblíž krále naskytlo,“ přidal k dobru otylý dvořánek. I vydal se Táta s nadějí v srdci navštívit toho divotvorného strýčka, který zázraky koná na počkání.
Když na něj Táta poprvé popatřil, věděl, že je na správné adrese.Vousy měl, takové, že by v nich mohl chovat včely. Vlasy bílé jak čerstvé mléko. A z kulatého obličeje dvě očka lesklá jako modré perly koukala.
Čaroděj brzy vycítil, jak zoufalá je tatínkova situace a vysoké jeho ego, rozhodl se proto, že tentokrát prosebníčka trochu potápí. „Levné to nebude, úkon totiž vyžaduje plnou koncentraci mých magických schopností,“ prozradil Tatínkovi po chvíli.
Táta prosil, přemlouval, žadonil, ale zadarmo to opravdu nebylo. A tak táta sázel. Čaroděj se ale ne a ne zkoncentrovat. Pořád jen kroutil hlavou a říkal: „Málo synu, málo. Už jsi viděl, by se hory zazelenaly bez deště, by rajské jablíčko vzešlo bez světla? Neviděl, že? Tak se neupejpej a přitlač. Každý zákon má svá pravidla. A ty se přeci musí dodržovat,“ špital pomalu a vlídně mág.
Už, už Táta začínal pochybovat, jestli nepadl do náručí nějakého darmožrouta. Když tu náhle. Lup! Z police vylétlo razítko, tužka se sama podepsala, obálka zalepila. A bylo to.
Až se toho čarodějování zamotala hlava i černému kocourkovi Kindlovi, který to celé líně pozoroval zpoza vyhřáté pece.
I nadešel Štědrý den. Dárečky se to u Mrázků pod dvoumetrovou jedličkou jen hemžilo. Synáček se ale jako vždycky nejvíc těšil na obálku nabitou zlaťáky. „Čert vezmi mičudu s podpisem, čert vezmi ten proužkovaný oblek, stejně jich mám plnou skříň, a ani psí dečky už nejsou, co bývaly. Jen prašule mi zajistí kvalitní zboží za stodolou. Němcová navíc zedla ceny... Tak sypej taťuldo!“
Jaké však bylo Františkovo překvapení, když netrpělivě roztrhl obálku a zjistil, že v ní Ježíšek tentokrát nezanechal tradiční zlaťáky. Misto nich se na něj usmíval úhledný dopis potvrzující přijetí na plzeňská práva dávno předtím, než byl vyhlášen termín zkoušky.
Tak kyselý obličej se Františkovi snad ještě nepovedl. Přešel ho, až když si všiml, že Táta pod stromkem nechal i další obálku, která jeho dobré jméno za stodolou zachránila.
Tatínek byl navíc takový dobrák, že synka nechtěl zdržovat. Vždyť i on, než to tam celé koupil, se za mlada nejraději bavil za stodolou.
„Neboj, synu, na pět let tě od stodoly neodloučím. Stačí, když mezi plzeňské na prázdniny vyrazíš. Oni se mi tam o tebe už nějak postarají,“ zamrkal Táta šibalsky.
Ilustrace: Ateo.cz
