Líná huba, holý neštěstí

Michal Kašpárek, Kaleidoskop, 06.12.2010

Lidé, kteří se nebojí pokládat druhým otázky, jsou v životě úspěšnější.

Nemám rád dělení lidí do dvou či více „druhů“. Článek Olivera Burkemana o těch, kteří se nebojí zeptat, a o těch, co věci raději odtušují, ale považuji za jeden z textů, které mi opravdu změnily život.

Tušiči a tazatelé

Jednoduchá myšlenka perfektně vysvětluje, proč někdo trpí úzkostí ze situací, které jiné baví, ať už to je obchodní jednání, nebo oslovování cizích lidí na baru. A v důsledku i to, proč mají někteří lidé nakročeno k úspěchu, zatímco druzí se drží při zdi. Sám jsem „tušič“. Tak lze asi originální pojem guesser přeložit nejlíp. Z rodiny i školy jsem si odnesl hluboko vštípený, stokrát zažitý model, že se nemám na nic ptát, dokud si nebudu stoprocentně jistý pozitivní odpovědí.

Častěji než diplomatické odmítnutí „Je to dobrý nápad, ale nezlob se, ne“ jsem totiž slýchal „Jak tě taková kravina vůbec mohla napadnout?“. Výsledek? Zpětně jsem se dozvídal, že o mě na gymplu měla zájem spousta pěkných holek. Nikdy jsem si ale netroufl udělat pověstný první krok, i když si o to situace říkaly. V uších mi totiž dopředu znělo: Jak tě taková kravina vůbec mohla napadnout? A tenhle motiv prochází celým mým životem.

Pravým opakem jsou „tazatelé“, v originále askers. Ti si stokrát ověřili, že se položením třeba i nemístné otázky svět nezboří. Nejenže nemají problém s tím, čeho se tušiči bojí, ale dokonce se pouští do věcí, které by tušiče nikdy ani nenapadly.

Nestydí se v klubu zeptat barmana, zda by nemohl ztišit hudbu a jestli by si tam mohli nechat dovézt pizzu z jiného podniku. My tušiči pak nechápeme, jak to, že je odpovědí okamžité jasně. (A sbíráme odvahu zeptat se, kde je toaleta.)

Líná huba, holé neštěstí

Můj kamarád Petr je jedním z nejryzejších tazatelů, jaké znám. Vždycky jsem obdivoval, jak rychle navazuje kontakt s lidmi a elegantně při tom balancuje na hraně zdvořilosti.
„Nevím, kde to má původ. Nejspíš to ale bude vrozené, než že by to byl následek výchovy. Pamatuju si, že už ve školce mi učitelky říkaly, že jsem zvědavý a že budu novinář, což se skoro vyplnilo. Odmala jsem se ptal na spoustu věcí mamky, měla dostatečnou trpělivost a odpovídala mi na všechny mé otázky. To možná vytvořilo můj zvyk ptát se dále, ptát se cizích lidí, na různé věci, co mě zajímají.“

„A možná to ptaní souvisí s mojí leností - zeptat se kompetentní osoby je nejsnadnější a nejrychlejší způsob jak se něco dozvědět. Ostatně, jak se říká: líná huba, holé neštěstí,“ přemítá.

Sofistikovanější vysvětlení nabízí psycholog Radkin Honzák: „Problematika spadá ponejvíce pod miniscénář buď silný, který v sobě mimo jiné zahrnuje podmínku, že jedinec si nesmí říci o pomoc. Postupuje podle něj dítě, nejčastěji prvorozené, které bylo předčasně zatíženo velkou odpovědností a které je přesvědčeno, že na dané úkoly musí stačit samo. Kdyby žádalo pomoc, znamenalo by to, že selhalo. Navíc si, při svém chápání světa, splete možné odmítnutí své prosby se zamítnutím (až anihilací) sebe sama. A tenhle dětský strach si táhne do dospělosti a někdy celý život.“

Se strachem z pokládání otázek se pojí ještě jeden handicap: obava říkat ostatním lidem ne. Podle novinářky Lisy Johnson Mandellové jde o projekci: „Tušiči se sami na nic neptají, dokud si nejsou jistí, že se dočkají kladné odpovědi. Předpokládají tedy, že každý očekává přitakání, a odmítnutí by naopak bylo nezdvořilé.“

Lehat si na chodník nemusí být řešení

Z vlastní zkušenosti vím, že tento druh ostýchavosti lze překonat drobnými hacky (stejně jako u počítače, který vám nechce něco dovolit). Když se někoho na něco ptám nebo mu něco nabízím, snažím se mu vysvětlit, proč je pro něj výhodné souhlasit. Moje odtušování mi tak vlastně pomohlo k práci copywritera píšícího reklamní texty.

S buldozerem jde na věc Timothy Ferris, autor knihy Čtyřhodinový pracovní týden, o níž jsme na Finmagu již psali: Na veřejném místě plném lidí si lehněte; nejlepší je to v poledne. Lehnout si můžete kdekoli - na rušeném chodníku, uprostřed oblíbené kavárny Starbucks nebo v baru. Jak to uděláte, je jen na vás. Prostě si lehněte a zůstaňte asi deset vteřin klidně ležet. Potom vstaňte a pokračujte v tom, co jste dělali předtím.“ V té samé knize narazíte na ještě brutálnější radu: po dva dny záporně odpovídat na všechny dotazy, jako malé dítě.

Konvenčnější, odborný přístup k nápravě popisuje Radkin Honzák: „Šokové postupy doporučované Ferrisem vyžadují tvrdé odhodlání, a není jisté, že jsou pro každého a že přinesou trvalou změnu. Transakční analýza nabízí metodu vypracovanou manželi Gouldingovými, kteří ji nazvali „reparenting“, tedy přepracování, přepsání rodičovského programu. Probíhá to v civilní atmosféře s použitím dvou židlí. Člověk, který si touží svůj miniscénář přepsat, vede dialog se svým rodičem, kde střídavě vystupuje jako on sám, střídavě jako rodič (ve skutečnosti vnitřní rodič) vysvětlující mu svůj původně dobrý úmysl a nakonec mu povolující, aby si řekl o to, co potřebuje.“

První hodinu na vysoké škole se jeden z mých kolegů uvedl jakýmsi směšným, nemístným dotazem na vedoucího katedry. Ten posluchárnu lehce šumící škodolibým smíchem uzemnil: „Kdo se zeptá, vypadá jako hlupák pět minut. Kdo se nezeptá, bude hloupý celý život.“

A nejen že bude hloupý; bude sám, chudý a vystresovaný kvůli fiktivním problémům. Vyměnit tenhle neveselý osud za to, že občas uslyšíte více či méně zdvořilé odmítnutí, to je tak výhodná nabídka, jakou nezažijete ani při novoročních výprodejích.

Jste spíše tušic nebo tazatel? Jak vnímáte lidi, kteří se "moc" ptají?

Text vyšel na www.psychologie.cz

Foto: profimedia.cz