Mayday May Day!
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 12.09.2009
Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.
To ale není zdaleka vše.
Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.
Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století - slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…
Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.
Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.
Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.
A co se stalo s Prvním májem?
Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.
A máme tu další paradox…
Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?
Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!
Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…
