Muž ze Západu, ředitel zeměkoule!

Petr Preclík, Kaleidoskop, 12.10.2010

Spor, který na konci minulého měsíce rozpoutala zpráva polského Institutu pro mezinárodní vztahy o zastoupení diplomatů jednotlivých zemí v Delegacích Evropské unie po světě, hoří dodnes a samotná Evropská komise jen přilívá olej do ohně. Těsně před spuštěním Evropské služby pro vnější činnost se totiž stále jasněji ukazují stereotypy v diplomatických návycích starého kontinentu: velká většina ambasadorů jsou muži ze západní Evropy, rození ředitelé zeměkoule.

Vždyť pět zakládajících členů, Belgie, Francie, Německo, Holandsko a Itálie si podle zprávy dohromady rozdělilo 66 ze 115 pozic šéfů jednotlivých zahraničních Delegací EU. Anglie a Španělsko mají šéfů dalších dvacet, země, které přistoupily k EU v roce 2004 pouze dva. Rozložení postů hlav jednotlivých delegací prý reflektuje bývalé koloniální vazby: Angličané, Francouzi, Holanďané i Nizozemci mají své državy v Africe i Asii, Španělsko a Portugalsko dominují Latinské Americe. Ale – hlavou delegace v Moskvě je Španěl, na Ukrajině zase Portugalec. Rusky neumí ani jeden z nich.

Spor vyvolal bouřlivé debaty o tom, zda zavést kvóty (otázka afirmativních akcí byla ihned smetena ze stolu, protože některé státy EU mají tuto možnost vyloučenu zákonem), případně jak napříště lépe reflektovat nové složení EU v nově reformovaném systému Evropské služby pro vnější činnost (European External Action Service; EEAS) . Jenže podle Catherine Ashtonové, první místopředsedkyně Evropské komise a šéfky EEAS, spočívá celý problém ve faktu, že většina kandidátů z nových členských států se hlásila na stejné posty a vlastně se tak přetlačovali s ostatními kandidáty ze stejného regionu. Že mimo svůj region tito diplomaté nemají šanci, komisařka taktně zamlčela.

Globální elitářství

Tento spor má však i obecnější charakter, který jsem mnohokrát pozoroval během své práce v OSN. I tam mnohé rozvojové země žádají geografickou rovnováhu mezi (zejména vedoucími) zaměstnanci jednotlivých agentur OSN a úřadů jejich komisařů. I tady EU hlasitě protestuje se slovy, že důležitější je přece zkušenost, vzdělání a obecně vhodnost kandidáta na tu či onu pozici než pouhá geografická příslušnost.

Mají jistě pravdu, řeknete si. Zkušenost by měla převážit nad národností. Mnozí navíc argumentují, že získají-li země jako Pákistán, Írán, případně Čína více zástupců v lidskoprávních agenturách OSN, můžeme celou práci rovnou zabalit. Vždyť témata jako političtí vězni, svoboda náboženství či sexuální orientace by z agendy těchto úřadů nadobro vymizela. A s těmito slovy EU hájí své elitářské postavení v mnoha mezinárodních organizacích, jejichž agenda (lidská práva nebo mezinárodní obchod) by měly být závazné pro všechny, ale spravované jen několika vyvolenými.

Na neformálních jednáních dokonce jedné vysoce postavené úřednici Evropské komise během koordinace EU ujelo, že ji „bolí, když slyší, jak EU je dávána na stejnou úroveň s ostatními regionálními celky, vždyť EU je přece svou podstatou úplně jiná“ (netřeba dodávat, že lepší). Německý ambasador vzápětí dodal, že „bez EU jsou lidská práva jako auto bez motoru“. Podle stejného diplomata už zbývá jen vyřešit otázku, jak „z trabanta udělat mercedes“. A tento džob přece nezvládne nikdo jiný než EU.

Pocit elitářství je mezi starými zeměmi EU zakonzervován dvoutisíciletým přesvědčováním o vlastní vyvolenosti hlouběji, než jsme ochotni si připustit.

Vařičky kafí

Zpráva, kterou vypracovali Ryszarda Formuszewiczová a Jakub Kumoch, ale upozorňuje nejen na flagrantní převahu zástupců starých členských zemí EU, ale také na absolutní převahu mužů mezi top diplomaty. Ačkoli každý druhý zaměstnanec Evropské komise je žena, na jednu z oněch 115 nejvyšších příček se dostalo pouze 11 žen. „Většina žen v Evropské komisi je vlastně odsouzena vařit kafe svým mužským šéfům,“ říká na toto téma Kumoch.

Ashtonová se v tomto ohledu pravděpodobně dopustila zásadní taktické chyby. V dopise svému nejhlasitějšímu kritikovi, polskému europoslanci Jackovi Saryuszovi-Wolskému, napsala, že ženy často nesplňují (na rozdíl od mužů) požadavek nepřerušené profesní zkušenosti. Poprvé a všem veřejně přiznala, že Evropská komise de facto sankcionuje ženy za mateřství. Jestliže zmíněná zpráva polského Institutu dala aktivistům za práva žen do ruky kámen, Ashtonová jim nyní dodala pořádný důvod tímto kamenem hodit.

Kázat vodu, pít víno

Třetím problémem při spouštění EEAS, která se má naplno rozběhnout 1. prosince, je nevraživost mezi starými zaměstnanci Komise (kteří jsou vybíráni skrze evropské testy a bez ohledu na svou národnost) a těmi, kteří přijdou z členských zemí přímo do EEAS. Podle těch prvních dostávají ti druzí vyšší nástupní plat, jsou zařazeni na vyšší pozice, než odpovídá jejich zkušenostem, a obecně mají lepší vstupní podmínky.

Přitom zaměstnanecká politika je jednou z hlavních a nejdůležitějších politik Evropské unie: pracovní standardy, volný pohyb pracovníků, všemožná nařízení o rovném přístupu k ženám a mužům a obecně zákazy diskriminace na jakémkoli základě (věk, pohlaví, rasa) patří k neustále opakovaným bruselským mantrám. Ať už si ale z vyjmenovaných problémů vyberete kterýkoli – národní sebestřednost starých členských zemí, nedostatečnou reprezentaci žen ve vysokých pozicích v Delegacích EU, případně nejednotný přístup k novým a starým zaměstnancům – každý jen ukazuje na pokrytectví organizace, která by ráda kázala vodu, ale sama pila víno.

Autor působil jako poradce pro lidská práva v Delegaci Evropské unie při OSN v New Yorku se zaměřením na lidská práva, humanitární a sociální otázky.

Foto: profimedia.cz