Muži bez respektu, ženy bez kalhot
Tereza Holanová, Kaleidoskop, 09.10.2010
Co jedli Američané po krachu na newyorské burze a jak změnili svůj rodinný a milostný život? Ilustrační odpověď nabízí kniha Den, kdy došly prachy, kterou napsal redaktor MF Dnes Milan Vodička.
Kromě zajímavých čísel a názorných příběhů se však připravte i na autorův subjektivní pohled a značnou míru zobecnění. Publikace se tak může stát ilustrací známých informací, rozhodně by však neměla být zaměňována s ekonomickou či sociologickou učebnicí.
Zbytečný tvor jménem muž
Stěžejním tématem publikace se stal každodenní život Američanů. Vodička představuje krizi jako období, během něhož se změnil styl oblékání a muži ztratili sebevědomí. Právě je totiž krize zasáhla nejhůře. Kromě práce jim totiž vzala také sebeúctu a respekt žen, jež do té doby na svých partnerech existenčně závisely.
Zatímco se muži, kteří přišli o místo, cítili méněcennými, ženy se vyhýbaly frontám na polévku, alespoň podle dobových fotografií. Pravda je však spíše taková, že společnost ženy schovávala - zavedla pro ně vedlejší vchody stranou od ruchu ulice. Na trpící ženy tehdejší Amerika ještě nebyla zvyklá ani připravená.
Ačkoliv ženy strádaly podobně jako muži, zachovaly si hrdost. I proto upíraly mužům pohlavní styk. Z části kvůli tomu, aby je vytrestaly za jejich ekonomickou neschopnost, z části proto, aby demonstrovaly, že doba, kdy své protějšky pouze pasivně poslouchaly, pomalu končí. „Muž bez práce není muž,“ cituje Vodička pana Adamse, Američana, který přestal být schopen plnit svoji funkci živitele rodiny.
Postavení žen v domácnosti se změnilo a můžeme tak hovořit o nástupu nové vlny feminismu, který v USA naplno vypukl v 60. letech. Samozřejmě pouze symbolicky. V době krize totiž ženy po uplynulých deseti letech, kdy si libovaly v chlapeckých účesech, vyzáblých postavách nebo krátkých šortkách, opět začaly vypadat žensky. Protože chtěly zakrýt, že žijí v nedostatku, a zvýšit svoji atraktivitu, vrátily se k rudým rtěnkám, dlouhým vlasům i sukním. Zůstaly sice matkami a hospodyněmi, ale snad právě tento pocit potřebnosti jim zachoval sebevědomí, které muži masově ztráceli. Byly to ženy, kdo rozhodoval, co se bude nakupovat, jíst a zda přibude v rodině potomek.
Potomek? Nebezpečný přepych!
Lásce a zakládání rodiny krize příliš nepřála. „Těhotenství bylo považováno za manželskou havárii,“ popisuje autor dobu, kdy znamenal přírůstek do rodiny finanční zátěž. Ženy proto v době krize začaly aktivně kontrolovat svůj sexuální život.
K tomu jim vydatně pomáhali obchodníci se „zaručeně“ účinnými a zdravotně nezávadnými přípravky označenými jako „ženská hygiena“. Na prodej těchto i mnoha dalších produktů měl vliv rozvíjející se reklamní trh. S výstavbou prvních supermarketů a zvýšeným zájmem Američanů o to, co vlastně kupují a spotřebovávají, vzrostla vůle prodejců přesvědčit, že právě jejich výrobek stojí za pozornost.
Ale nejen to. Právě v období velké hospodářské krize se totiž Američané začali, jak již bylo řečeno, více zajímat o to, co vlastně kupují. Začali sledovat poměr kvality a ceny zboží. Skončila tak doba pásové výroby uniformních produktů, která Ameriku ovládla v době průmyslové revoluce. Sebevědomá věta Henryho Forda: „Zákazníci mohou mít auto v jakékoliv barvě, kterou si budou přát, pokud to bude černá,“ již neplatila. V době krize se spotřebitel stal centrem pozornosti. S tím souvisí nárůst průzkumů veřejného mínění, rozmach inzerce v časopisech a na letácích, podomního prodeje nebo využívání celebrit nebo renomovaných odborníků coby reklamních tváří.
Teorie nebo příběhy?
Vodička se pochopitelně nevyhne ani známým reáliím z finančního světa. Takže si čtenář udělá povrchní obrázek, jak na nedostatek hotovosti reagovaly banky a jak se v některých státech USA záměrně vyhlašovaly státní svátky, tedy „zavírací dny“, aby se finanční domy vyhnuly nájezdům klientů. Finanční témata ale představují spíše boční linii knihy.
Přestože se Vodička opírá o fakta známá z učebnic marketingu či hospodářských dějin a především o desítky odborných textů, jež uvádí v seznamu použité literatury, nečekejte učebnici, ale spíše směsici příběhů doplněné o autorovy osobní názory a závěry. Vodička se zaměřuje především na ty lidi, které krize zasáhla naplno, mnohdy až do extrémů, jejich zkušenosti podává čtivě a sugestivně. Pouze je škoda, že reálie, o něž se opírá, necituje přímo v textu. Pro čtenáře, který se nechce pouze pobavit, ale také poučit, by tyto odkazy na zdroje mohly být užitečné.
Rozpačitě působí druhá část knihy, v níž se Vodička snaží nastínit, jak krize zasáhla některé státy Evropy. Výsledkem je stručný a nepříliš ilustrační „pel mel“, který se vždy soustřeďuje pouze na vybranou skupinu lidí ve vybrané oblasti. V případě jedné země autor popisuje, jak propad ovlivnil politiku, jindy se zjednodušeně věnuje celkové ekonomice státu, městskému životu nebo chodu domácnosti. Chvíli se drží nastolené esejistické formy, jindy si bere k ruce učebnicový styl. Čtenář se tak dozví od všeho trochu, ale dohromady nic. Postrádá srovnání, komplexnost, jež se v případě „americké části“ publikace podařila dodržet poměrně dobře.
Lepší pocit přinese závěrečný „československý“ oddíl. Zde se Vodička vydal opět více do hloubky. Povídání o osudech Čechoslováků zasažených krizí doplňuje údaji ze statistik a historickými fakty.
Čtenář každopádně nesmí setrvat u pasivního vstřebávání, nýbrž kriticky přemýšlet o předkládaných informacích a formovat si vlastní pohled na změny a opatření, jež s velkou hospodářskou krizí souvisely. Protože pro knihu platí totéž, co pro současná média všeobecně. To, o čem píší noviny a novináři, nebývá většinou absolutní pravda, ale jen jeden z možných úhlů pohledu.
Foto: profimedia.cz
