Nad tabákem svítá?
Tomáš Kindl, Kaleidoskop, 19.06.2012
Václav Klaus ratifikoval Rámcovou úmluvu o kontrole tabáku. Česká republika se tak stala smluvní stranou úmluvy po téměř devíti letech od jejího podpisu jako poslední stát v Evropské unii a celkem 175. stát světa. Můžeme si „zapálit vítězný doutník“?
Mezinárodní smlouva Světové zdravotnické organizace (specializované agentury OSN) si klade za cíl snížení škod vyvolaných tabákem. Tabáková epidemie je globálním problémem, a proto je namístě mezinárodní spolupráce – stojí-li proti sobě jeden stát a tabákový koncern, trpaslíkem je první z nich. Mezi opatření ke snížení spotřeby tabáku patří ochrana před expozicí tabákovému kouři, ochrana dětí, široká informovanost o škodlivých účincích kouření, podpora léčby závislosti a zásada nulové spolupráce s tabákovým průmyslem.
Českou ratifikaci přitom vedle značné opožděnosti doprovází ještě jedna nelichotivá okolnost – tzv. interpretační prohlášení, jímž spolu s předkládací zprávou dáváme najevo, že to s kontrolou tabáku nemyslíme vážně: úmluvu ratifikujeme proto, abychom papírově nezůstávali posledním tabákovým ostrůvkem, ale sami nic skutečně měnit nechceme. Nic naplat, že toto prohlášení je jen politická deklarace bez jakýchkoli právních důsledků, protože úmluva žádné výhrady nepřipouští. Vlk se nažral a koza zůstala celá, stejně jako u tzv. české výjimky z Lisabonské smlouvy (která na rozdíl od smlouvy dosud neplatí; navzdory tomu – kupodivu – před českými soudy nestojí fronty sudetských Němců, jak nás prezident republiky varoval).
Jak jít na ruku tabákovému průmyslu
Čeští politici se chválí za to, že náš právní řád požadavky úmluvy již naplňuje (přitom zcela zapomínají na požadavky faktických opatření, jako jsou u nás chybějící vzdělávací a preventivní programy – například ani na webu ministerstva zdravotnictví se o kouření nedozvíme vůbec nic). Pravdu mají pouze zčásti a i zde přesto vůbec není na co být pyšný. Většina ustanovení úmluvy má doporučující nebo jen obecný charakter, naplnit je tedy nemusíme a potud je náš právní řád s úmluvou v souladu. Přístup „co nemusíme, to neuděláme“, tedy očividná ochrana zájmů tabákového průmyslu zpochybňuje smysl naší ratifikace.
Pokud jde o konkrétní a závazná ustanovení úmluvy, řada z nich již je obsažena ve směrnicích Evropské unie, jejichž minimální standardy (a maximální výjimky) Česká republika z povinnosti kopíruje (např. nejmírnější způsob označení tabákových výrobků či nejnižší možná míra zdanění). Přesto je co měnit. Úmluva navíc závazně požaduje komplexní zákaz tabákové reklamy, propagace a sponzorství. Naše úprava jej obsahuje, avšak připouští výjimky, které jsou zneužívány k širokému obcházení zákona (např. stále větší a větší tabákové plakáty viditelné v ulicích mají být ve skutečnosti reklamou „ve specializovaných prodejnách tabákových výrobků“). Tyto výjimky jsou v rozporu s úmluvou. Úmluva požaduje také zavedení účinných opatření na ochranu před tabákovým kouřem ve vnitřních prostorách pracovišť. Český zákoník práce však takovou ochranu výslovně neobsahuje, dovozuje se velmi problematicky, kontrola neexistuje a zaměstnanec se svého práva nedovolá.
Ministerstvo zdravotnictví – opět – připravuje novelu zákona. Předložení návrhu se opakovaně odkládá, jeho pracovní verze požadavky úmluvy ignorují. Nemusíme být průkopníky, ale nemůžeme se tvářit, že jsme nejmoudřejší na světě a zůstat rájem tabákového průmyslu. Je na čase přijmout skutečnou změnu!
Úvodní foto: Václav Klaus stříhá pásku při otevření nového provozu tabačky Philip Morris v Kutné Hoře, „úspěchu našeho průmyslu“. Zdroj: Isifa
