Narkomanům drogy zdarma!
Tomáš Hajzler, Kaleidoskop, 27.05.2010
Dnes a denně na sobě zástupy lidí ve firmách pociťují efekt vysoce návykové chemické látky. Když jí mají nedostatek, zažívají frustraci, strach a potíže s učením. Při dostatku se dostavují pocity štěstí, radosti a hrdosti.
Problém, stejně jako u jakékoliv jiné drogy, tkví v tom, že její efekt nikdy nevydrží dlouho. Je navíc vysoce návyková. Dávky je tak potřeba pravidelně zvyšovat. Jinak přicházejí těžké abstinenční příznaky. Ta látka se jmenuje dopamin.
Podle evolučních biologů dopamin stimuluje části mozku zvané „ventral striatum" a „nucleus accumbens" - místa, která zpracovávají uznání a vytvářejí pozitivní emoce - spokojenost a radost. Tito vědci zároveň tvrdí, že dopamin sehrál klíčovou roli v lidské schopnosti učit se a přežít. Vycházejí z jednoduché premisy: jestliže náš předek dostal po úspěšném lovu dávku dopaminu, motivovalo ho to, aby příště získal další…
V dnešních firmách se už za mamuty honíme pouze obrazně. Možná jste si ale všimli okolo sebe, co všechno je člověk ochotný udělat pro uznání a pochvalu - pro svoji dávku návykové látky. Za zmínku stojí i fakt, že lidé, jejichž mozek neprodukuje dostatek dopaminu - například ti s Parkinsonovou nemocí - mají potíže s rozhodováním.
Proč hrajeme Solitaire a sjíždíme porno?
Když si člověk tenhle fakt uvědomí, dojde mu mnohé. Například to, proč lidé v práci nemakají, ale hrají kartičky. Proč chodí na pornostránky. Nebo proč se potřebují naparovat před ostatními. Za vším, velmi zjednodušeně řečeno, vězí snaha opatřit si drogu. Způsobů, jak si zajistit potřebnou dávku, totiž existuje mnoho.
Mnohé jsou na pracovišti (i jinde) značně problémové - třeba drogy, alkohol nebo sex. Jiné považujeme za normální, například cigaretu nebo šálek kávy. Paradoxem je, že ta nejpřirozenější a zároveň nejzdravější cesta je ta nejméně využívaná - upřímné uznání, poděkování a pochvala. Lidová moudrost přeci říká, že „i ta kočka přinese myš na práh proto, aby dostala pochvalu."
Podle výzkumu, který jsme v roce 2005 prováděli ve spolupráci s agenturou AISA, 92 % zaměstnanců českých firem nemůže s jistotou říci, že je za posledních sedm dní někdo pochválil či jinak ocenil za dobře odvedenou práci. Běžně jsme ale slýchávali i tvrzení jako: „Nejenom, že mě nikdo nechválí, ale všichni moji práci viditelně ignorují."
Jak velká je to chyba, ukazují statistiky Gallupu: U zaměstnanců, kteří nemají pocit adekvátní pochvaly a uznání, je šance, že do roka opustí firmu, dvakrát vyšší. Výměna nejnižších pozic přitom stojí firmu průměrně 25-80 procent roční mzdy a výměna manažera, prodejce nebo třeba i zdravotní sestry dokonce na 70-400 procent. Udržet si člověka je tedy ekonomicky mnohem výhodnější, než neustále točit nové a nové pracovníky. A rozdíly jsou i v produktivitě: Rozdíl mezi zaměstnancem, který je spokojen s úrovní uznání a pochvaly, a tím nespokojeným se pohybuje mezi deseti a dvaceti procenty.
Samozřejmě bychom mohli polemizovat o naší závislosti na názorech druhých a roli ega. Fakt je ovšem ten, že v našem světě 99 % z nás potřebuje pro tvorbu dopaminu druhé lidi. Pokud si tuto skutečnost uvědomíme a využijeme jí, bude nám (nejenom v práci) zničehonic mnohem lépe.
V zajetí sobců a negativních zpráv
Za nedostatek pochval podle mě mohou dva důvody: Jednak jsme příliš zaměření na vlastní přežití. Osobní zájem je zkrátka z hlediska evoluce důležitější než zájem o druhé. Proto více požadujeme, než dáváme. Jsme sobečtí. Jakmile jde do tuhého, je nám alturismus cizí. Nevěříte? Zkuste si představit, čí hlad byste na pustém ostrově bez kousku žvance cítili silněji? Svůj, nebo sousedův? Naše pozornost se navíc automaticky zaměřuje na negativní zprávy. Kritika je tím pádem mnohem častější než pochvala, uznání nebo poděkování. I taková je naše přirozenost.
Ačkoliv se tvrdí, že „žádné zprávy, dobré zprávy“, při vedení lidí se nemůžete dopustit většího omylu. Zkuste ve své firmě raději zlegalizovat užívání drog. Nebojte se. V důsledku na tom vydělají všichni, včetně vás. „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá," prohlásil kdysi trefně Jára Cimrman. Dokažme mu, že se mýlil.
Text byl publikován na webu www.peoplecomm.cz
Foto: profimedia.cz
