Nenápadný půvab dat, aneb úvod do datové žurnalistiky
Jan Boček, Kaleidoskop, 25.01.2011
„Známý politik dnes obvinil média z toho, že místo informování pouze ukazují, jak jsou lidé tupí. Souhlasí naši diváci? Pojďme se jich zeptat přímo na ulici...“
Vtípek na legendárním serveru xkcd si dělá šprýmy ze současných médií právem. Místo formulování odvážných nových myšlenek se většina médií věnuje opakování klišé a letitých stereotypů. Novináři to svádějí na svoje diváky, posluchače a čtenáře. „Lidi nemají rádi novinky, chtějí slyšet to, co už vědí,“ je první, co se jako začínající žurnalista dozvíte na univerzitě. Hlavně čtenáře nenutit příliš přemýšlet, média mají sloužit jako lehký dezert po snídani nebo aperitiv před obědem. A pokud už konzumentovi mermomocí chcete říct něco nového, pište o nějaké těžko uvěřitelné senzaci – ta po něm neškodně sklouzne a nenaruší jeho duševní svět.
Jedním z viníků tohoto stavu je sama modla klasické žurnalistiky – příběh. Novináři se cítí být vypravěči a jsou na to pořádně hrdí. Na tom není nic špatného, naopak – vypravěči jsou pojivem každé společnosti, která kdy chodila po povrchu planety. Problém je v tom, jak novinářovo vyprávění vzniká. Autor textu nebo klipu má často celou story v hlavě ještě dřív, než k ní získá data; místo nich poslouží právě stereotypy, ty všechno vysvětlují. Data se pak stávají otrokem příběhu. Pokud data a příběh nejdou dohromady, většinou se musejí data přizpůsobit příběhu. Kdysi jsem takhle v redakci nejmenovaného deníku dostal od nejmenovaného šéfredaktora morální facku: „Když se ti ta citace do článku nehodí, najdi si někoho jinýho, kdo ti odpoví správně.“ Věděli jsme, o co v našem příběhu jde a co chceme říct, potřebovali jsme jenom rukojmího, který to řekne za nás.
V posledních letech se způsob práce s informacemi mění. Uživatelé internetu včetně novinářů si osvojují nové nástroje a způsoby, jak chápat a vysvětlovat svět kolem sebe. „Kreativní“ žurnalistice, postavené na příběhu, teď roste alternativa.
Krize a redakční vření
Na chviličku se vrátíme o dva roky zpátky, do roku 2008. Začínající krize právě obrátila žurnalistiku naruby a vzhůru nohama. Tvrdě dopadla hlavně na americké noviny – většinu titulů donutila k masivnímu propouštění, některé staleté deníky zanikly. Pro další se stalo neudržitelné dotovat tištěná vydání, takže se musely bleskurychle adaptovat na web, do té doby prakticky opomíjený. Redakční prostředí ožilo novými móresy, letité politické komentátory doplnila mladší generace: programátoři, webdesignéři a hračičkové z říše sociálních sítí.
V téhle směsi vybujel nový styl práce s informacemi – datová žurnalistika (data journalism). Ta se oproti klasické novinařině soustředí na tvrdá, statistická data. Příběh slouží jen jako doplněk – hlavním výrazovým prostředkem datové novinařiny je grafika. Typický „článek“ má podobu interaktivní mapy s popisky a krátkým textem, přibližujícím kontext.
Krásný příklad datové žurnalistiky jsou třeba diplomatická data z WikiLeaks. Server denně publikuje přes stovku novinek, každá z nich by vydala na samostatný příběh. Představa, že by média pracovala s každou zvlášť, je samozřejmě nesmyslná. Média se s daty musela poprat jinak – Guardian, Spiegel, El País i samotný WikiLeaks přišly s vlastní interaktivní vizualizací rozcestník).
Do háje s příběhem!
Denní rutinu datových žurnalistů popisuje návod na stránkách Guardianu nebo prezentace na SlideShare. Oba zdroje se shodnou na těchto krocích:
- Získat data (z databáze nebo přímo od informátora)
- Odfiltrovat odpad a získat zajímavé informace
- Vizualizovat data
- Propojit vizualizaci s klasickým vyprávěním
Jako datový novinář si musíte na rozdíl od těch klasických umět poradit se strojovým zpracováním informací, hodně se orientovat na webu, možná i trochu programovat. Odměnou vám je, že nemusíte pracovat s populárními klišé; když máte k dispozici čistá data, nemusíte se příliš zabývat jejich interpretací, takže se obejdete bez obvyklé omáčky. Kontext dodáte datům pomocí grafiky. Místo etiky se budete trápit s estetikou.
Proč vlastně klasická žurnalistika nestačí? Pěkně to shrnuje webová podnikatelka Adina Levin na svém blogu. „Důraz na stručné a dramatické novinky činí naši společnost zranitelnou ‚pomalým uvařením‘ – podobně jako se uvaří žába ve známé historce. Na postupně ohřívanou vodu si zvyká, pak nepozná nebezpečnou teplotu a uvaří se. (...) Stagnace platů není zpravodajské téma, dokud nezmizí střední třída. Ani desítky tisíc mrtvých na amerických dálnicích nejsou zpravodajské téma, ale po dopravní zácpě, způsobené tragickou nehodou, editoři sáhnou okamžitě.“
Investigace až na dřeň
Jak má vypadat změna, navrhl už v roce 2006 chicagský vizionář, novinář a kytarista Adrian Holovaty. „Denně se ztratí spousta důležitých informací jenom proto, že jsou publikovány v novinách nebo televizi,“ píše. Ve své výzvě nabádá novináře k omezení příběhů a publikování dat, ze kterých příběhy skládají. „Spousta toho, co novináři denně nasbírají, jsou strukturované informace: data, která lze automaticky, pomocí počítače, rozřezat a zase složit. Místo toho se z nich vytváří velký blob (česky třeba chuchvalec nebo chrchel) textu – zpravodajský příběh – se kterým už dál nemůžete dělat nic.“
Od té doby se hodně věcí změnilo. Většina amerických a britských velkých redakcí (The New York Times, CNN, BBC, The Guardian…) dnes dává strukturovaná data nějakým způsobem k dispozici veřejnosti. Nejdál je britský Guardian – čtveřice platforem Data Store, Data Blog, World Government Data a Open Platform umožňuje návštěvníkům webu datové zprávy číst i vytvářet. Deník The New York Times zase publikuje interaktivní skvosty, jako jsou nejčastější slovíčka v prezidentských inauguračních projevech napříč historií.
A ještě jedna souvislost, která čtenáři pomůže vytvořit si patřičný kontext. Aby měla datová žurnalistika k dispozici co nejzajímavější data, snaží se její propagátoři dotlačit ke zveřejňování statistik komerční společnosti i samotné vlády. Podporují proto nejrůznější iniciativy pro otevřená data, stejně jako třeba pirátské politické strany. Loni v březnu na prestižní konferenci TED mluvil zakladatel webu sir Tim Berners-Lee o „závodech“ americké a britské vlády v publikování těchto dat ze svých archivů.
U nás? Data vystrkují růžky...
S tradičním zpožděním několika let začíná datová žurnalistika prosakovat i do Česka. Zatím ji nezaregistrovaly instituce, pohrávají si s ní spíš datoví nadšenci. Z těch mála českých projektů stojí za zmínku třeba iniciativa Praguewatch, mapující pražské aférky, nebo mapa nepovolených heren v Brně. Na svém blogu se vizualizaci dat věnuje ještě informační hračička Josef Šlerka. Z jeho grafů zjistíte třeba to, jak jsou při hlasování provázaní pražští radní za ODS, ČSSD a KSČM. Posledním zajímavým počinem, blízkým principům datové žurnalistiky, je prosincová konference Wikinomics Forum.
Každopádně to nevypadá, že by se v českých krajích „velká“ média chystala k nějakému převratu v datové žurnalistice. Naštěstí je to celkem jedno. Prošmejděte web, založte si blog a předběhněte novináře vlastními informacemi.
Praktické ukázky datové žurnalistiky najdete v našem dalším článku na FINMAGU.
Foto: profimedia.cz
