Pavel Kohout: Nevydržel jsem déle mlčet

Pavel Kohout objasňuje, proč se rozhodl napsat knihu Úsvit s podtitulem Kritika politického systému a návrh nové Ústavy pro Českou republiku. „Je potřeba otevřít okna a pořádně vyvětrat,“ říká.

Nestává se každý den, že se ekonom pustí do sepsání knihy, jejímž středobodem je návrh nové ústavy. Co tě k tomuhle nápadu přivedlo?

Máš pravdu, je to neobvyklá kniha. V poslední době jsem ale až příliš často docházel k názoru, že všechny problémy téhle země pramení z jediného zdroje. A když jsem si to řekl po tisící a dvou sté, rozhodl jsem se, že si vyhrnu rukávy a zkusím to. Kdybych to neudělal a dál mlčel, určitě bych toho litoval. Některé věci člověk prostě musí udělat bez ohledu na pravděpodobnost úspěchu.

Mimochodem, tenhle nápad už mi seděl v hlavě dlouho, ale neměl jsem dost drzosti. Teprve když jsem si uvědomil, že George Washington, Benjamin Franklin a někteří další z otců americké Ústavy také nebyli právníci, ztratil jsem zábrany. Můj návrh hodně vychází z americké ústavy: ať si o Spojených státech myslíme cokoli, nikdy neměly vládní krizi. Proč? Protože je to systémově vyloučeno.

Co přesně myslíš tím „jediným zdrojem problémů“?

Mám na mysli nestabilní, neproduktivní, zkorumpovanou politiku a vše, co z toho plyne. Tak jsem se dostal k úvahám o novém volebním systému a volební systém je přímo zakořeněn v ústavě. Takže kořen problému je právě tam.

Korupce začíná už při konstrukci kandidátních listin. Platí se, když chcete být v čele, platí se, abyste se dostali na volitelné místo. Nemusí se platit penězi v obálce, ale platí se loajalitou. Také se obchoduje s funkcemi. Jistý kontroverzní a podle mého názoru všeobecně škodlivý politik se původně nedostal do parlamentu. Vyhandloval ovšem místo v Poslanecké sněmovně s úspěšným kandidátem za místo náměstka na jednom ministerstvu; nebudu raději říkat, o koho šlo. Kdyby nebylo politického handlu, dotyčný by dávno vypadl z politiky a neškodil by.

O pořadí kandidátů a o tom, kdo se dostane do Sněmovny, rozhoduje všechno možné i nemožné, vůle voličů je možná někde na předposledním místě.

To se nedá obejít jinak než zrušením kandidátních listin, respektive zavedením systému, kdy voliči přímo volí kandidáty v jednomandátovém volebním obvodu – tedy zavedením většinového volebního systému při volbách do Poslanecké sněmovny.

Proto ale máme v současném volebním systému preferenční hlasy, které dokážou s kandidátkou pořádně zamávat…

Jak jsme viděli v posledních volbách, je to málo. Kandidáti, kteří se díky preferenčním hlasům dostali ze zadních pozic na volitelná místa, navíc nejsou dostatečně silní, aby se popasovali s diktátem strany. Stávají se z nich pasivní individua hlasující podle toho, co se jim řekne.

Není tím pádem chyba spíše v lidech, kteří do politiky vstupují, než v systému?

Lidé se chovají podle toho, v jakém systému žijí. Zatímco ve východním Německu se vyráběly trabanty a wartburgy, v západním Německu sjížděly z linek mercedesy a BMW. Proč? Protože tak byla nastavená pravidla hry. Pokud se lidem řekne, že nesmí brát míč do rukou, že se do něj musí kopat, hraje se fotbal, když se s míčem může i házet, hraje se ragby. A když pravidla umožňují pokoutné sestavování kandidátních listin a čachry s funkcemi, pak se hraje hra na politickou korupci.

Cílem změny, kterou navrhuji, a důvodem, proč jsem se rozhodl napsat knihu Úsvit s podtitulem Kritika politického systému a návrh nové Ústavy pro Českou republiku, je otevřít okna a pořádně vyvětrat. Tedy umožnit vstup do vrcholné politiky každému, kdo dostane důvěru veřejnosti, včetně nestraníků.

Nikdo nesmí hlasovat proti svému přesvědčení

Jaký volební systém do Poslanecké sněmovny tedy navrhuješ?

V každém volebním obvodu zvítězí jeden kandidát na základě jednokolového systému, podobně jako je tomu při volbách do britské Dolní sněmovny. Zároveň navrhuji zásadní snížení počtu poslanců. Dvě stě je zbytečně moc, bohatě stačí 81. A nejde jen o ekonomické úspory. Většina z oněch dvou stovek, kteří sedí ve sněmovně nyní, je pasivní. Sedí, mlčí a hlasují, jak se jim řekne. Čím míň bude poslanců, tím víc budou ti, kteří zbydou, na očích, a tím snazší pro veřejnost bude kontrolovat jejich činnost.

To všechno povede ke snížení role politických stran. V žádném případě ale nechci, aby došlo k jejich zrušení, vadí mi jen neustálé potlačování názoru jedince. Nikdo, ani strana, nesmí nutit jedince, aby hlasoval proti svému přesvědčení. Tohle dále rozvádí můj další nápad, aby kandidátní listiny nesestavovaly strany, ale aby si veřejnost sama přímo zvolila své zástupce.

Jednokolový systém s jednomandátovými obvody je oproti poměrným systémům, jako je ten náš stávající, na první pohled spravedlivější, nemusejí se používat komplikované a často nespravedlivé metody pro přepočet hlasů na mandáty…

Ano, stávající systém při volbě do Poslanecké sněmovny nahrává velkým stranám. Můžeme dokonce tvrdit, že nerespektuje ústavní právo občana na rovný hlas.

Ve tvém návrhu se takové pravidlo neobjevilo, ale přemýšlel jsi někdy o omezení volebního práva například na ty občany, kteří platí daně?

Ne, to v dnešní liberální společnosti není možné. Vracet se ke kuriím, které fungovaly v 19. století, je nemyslitelné, i když by se to někomu možná líbilo. Právo volit nemůže být nikomu upřeno.

K jakému stranickému systému by takovýto volební systém směřoval?

Jednokolový většinový systém, kterým by se volilo do Poslanecké sněmovny, vede podle takzvaného Duvergerova zákona k systému dvou stran – republikáni versus demokraté nebo labouristi versus konzervativci. Je tedy pravděpodobné, že bychom k tomu časem také došli. Šlo by však o zcela přirozený vývoj. Ani Spojené státy nebo Britové nezačínali se systémem dvou stran a vlastně ho ani dnes tak úplně nemají.

Žádná strana nemá svoji budoucnost zajištěnou na věky v demokratickém systému. Britští konzervativci jsou pod tlakem UKIP. Američtí demokraté nebo republikáni zase nejsou jedna strana: každý stát Unie má svoji vlastní stranu.

Mám trochu pocit, že tvůj návrh jednomandátových obvodů spojený s „deregulací“ kandidátních listin hodně nahrává populistickým samorostům, kteří dokážou mase lidí ve svém volebním obvodu říkat, co chtějí slyšet.

Nesouhlasím. Pokud v jednom obvodu z jedenaosmdesáti uspěje populista, pak bude z 81 poslanců jeden populista. Jestliže ale uspěje populista v čele velké politické strany, tak reálně hrozí, že populistů bude v parlamentu nesrovnatelně více. Mnohem větší nebezpečí populismu vidím v současném poměrném volebním systému.

A co partikulární zájmy voličů v daném volebním obvodu? Nemůže se stát, že někdo vyhraje volby s tématem, které se týká pouze daného obvodu – prohlásí, že postaví obchvat městem nebo vybuduje novou mateřskou školku, a pak bude celou dobu „kopat“, jen za tento svůj dějinný úkol a celostátní politika mu bude ukradená?

V tom nevidím problém. Koneckonců, poslanec má hájit zájmy svých voličů. Důležité je, aby nedošlo jen o „výdajové“ sliby, ale také o sliby úspor a zvyšování daní.

Kdekdo se dnes diví, že v krajských volbách vyhrávají levicově populističtí kandidáti. To je přece jasné: hejtmani nemají jinou možnost než soutěžit o popularitu utrácením. Kdyby kraje mohly částečně stanovit sazbu daní z příjmů, podobně jako švýcarské kantony, pak by v krajských volbách bylo pravicové téma: snižování daní. Ale v závodech v utrácení musejí nutně vítězit populisté. Krajské volby jsou „levicové“ už ze samé své konstrukce.

Zklamal jsi, odvoláme tě

Zmínil jsi, že nestačí změnit pouze volební systém. Co je podle tebe nejdůležitější?

Zásadní je upravit odvolatelnost poslanců a zásadně omezit imunitu. Mělo by také dojít ke zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu, ale to bych tady mohl odrecitovat celý svůj návrh nové ústavy… Stručný přehled hlavních bodů lze najít na stránkách www.novaustava.cz.

Jak by mělo probíhat odvolávání poslanců?

Jednou za rok by voliči v daném obvodu mohli uspořádat referendum, pokud by byli vážně nespokojeni se svým poslancem nebo senátorem. Pokud by se pro odvolání vyslovilo více voličů, než kolik jich daného zákonodárce volilo, byl by odvolán.

Jak jsi na to přišel?

Stávající systém funguje tak, že volič jednou za čtyři roky hodí hlas do urny a pak už nezmůže nic. Zato z poslance se stává malý feudál – žádná odpovědnost, různé požitky, obrovská imunita. Nikdo nemusí nikomu nic vysvětlovat. Poslanec by přitom měl být do Poslanecké sněmovny poslán – od toho se mu taky říká poslanec – což v sobě obsahuje i předpoklad cesty zpět, pokud neplní očekávání.

Po změně by nad každým neustále visel Damoklův meč – vůle voličů. Možnost odvolání navíc funguje jako další pojistka proti populistům. V nějakém názorově roztříštěném volebním obvodu by mohl vyhrát populista třeba s deseti patnácti procenty hlasů. Pokud by k tomu došlo, bylo to možné korigovat. Samozřejmě pouze za předpokladu, že by byla poptávka u voličů.

Co si můžu představit pod totálním omezením imunity?

Jediné, co by poslancům zůstalo, je nedotknutelnost jejich slov pronesených na půdě parlamentu. Na jakýkoliv přečin, ať již by šlo o zaviněnou dopravní nehodu, nebo korupční skandál, by se imunita nevztahovala.

Celý návrh nové Ústavy České republiky najdete v knize Úsvit. Koupit si ji můžete v knihkupectví Kosmas.