Podnikání v branži zvané život

Ten den burzy padaly volným pádem. „Promiňte,“ omluvil se Emanuel Derman a vyběhl z kabinetu na chodbu, aby na televizní obrazovce zhodnotil aktuální vážnost situace. S úlevou se nevrátil. Psal se srpen 2011 a ve vzduchu se vznášela hrozba, že finanční krize opět udeří. Že svět možná i čeká podzim v panice, ne nepodobné té zpřed tří let, kdy zkrachovala investiční banka Lehman Brothers.

„Je to zvláštní svět. Zvláštní doba,“ pokrčil Derman rameny, jakmile se znovu usadil ve svém křesle. V těch slovech se mísila odevzdanost, rozčarování, snad i stesk nad světem, co býval a již není. A možná i jistá tíha odpovědnosti za to, kde se svět ocitl. Finanční svět. Finanční svět, jenž ovšem, zdálo se, může s sebou stáhnout i „světy“ ostatní.

Derman, rodák z Kapského Města, získal doktorát z teoretické fyziky. V polovině 80. let mu bylo čtyřicet, přehodil kariérní výhybku a nabídl své exaktní vzdělání Wall Streetu. Tamní investiční domy a makléřské firmy tehdy začaly přetahovat prvotřídní matematiky, statistiky či právě fyziky, jelikož si slibovaly, že jim jejich výkonné mozky vymyslí nové, ještě výnosnější modely pro oceňování či obchod s cennými papíry. V roce 1985 tak zakotvil u investiční banky Goldman Sachs. Stal se z něj finanční inženýr čili kvant. Kvanti, z anglického „quant“, jsou ve finančnickém žargonu pracovníci, kteří – mnohdy na základě znalostí získaných právě studiem exaktních věd typu fyziky – sestavují, propočítávají, prostě kvantifikují modely, na jejichž základě pak jejich zaměstnavatel, příslušná finanční společnost, provádí své transakce.

Po sedmnácti letech v roli kvanta u Goldman Sachs a krátce i Salomon Brothers Derman finanční inženýrství opouští a uchyluje se převážně na akademickou půdu. Ostatně právě tam, v jeho kabinetu na newyorské Kolumbijské univerzitě, jsem se s ním setkal. „Je třeba nového Václava Havla nebo někoho takového, kdo skutečně věci změní,“ konstatuje, k mému překvapení, když se v rozhovoru zamýšlí nad tím, jak ze „zvláštního světa, zvláštní doby“ ven. Jako by se střetly dva odlišné světy, napadá mě. Fyzik původem z Jihoafrické republiky, tvůrce finančních modelů a dlouhá léta klíčová postava Goldman Sachs volá po obdobě českého literáta, myslitele, symbolu boje proti komunismu. „Je třeba lidí, jako byl Havel, Gorbačov nebo Mandela,“ rozvíjí Derman svoji myšlenku. „Ti si rozhodně nevybrali jednoduchou cestu, svým způsobem se obětovali. Někdy i obětovali cestu, po níž šli, jelikož rozpoznali, že vede špatným směrem,“ vysvětluje. A dodává: „Dnes, mám pocit, se každý vydává už po více či méně vyšlapaných, prověřených stezkách, na nichž nic nehrozí. Je třeba víc odvahy, je třeba nějaké osobnosti, která lidi povede jinudy. I když to bude nebezpečné.“

Ony dva světy, Dermanův a Havlův, možná zase tak odlišné nejsou. Třeba už proto, že kvantova manželka Eva pochází ze slovenských Šahů, a byla tedy po jistý čas Havlovou spoluobčankou. Nebo z toho důvodu, že Derman je vlastně také tak trochu literátem – a dokonce takovým, jenž nemlčí, má-li brojit proti nešvarům kolem sebe. Bezprostředně po kritickém vyhrocení finanční krize, na podzim roku 2008, sepsal s kolegou Paulem Wilmottem Manifest finančního inženýra. V třetím odstavci kritiky poměrů ve své profesi praví následující: „Finanční teoretici vyvinuli značnou snahu napodobit styl a eleganci fyziky, a to proto, aby objevili své vlastní zákony. Ale trhy jsou tvořeny lidmi, kteří jsou ovlivněni událostmi, pocity ohledně těchto událostí a předpoklady o pocitech ostatních. Pravdou je, že svět financí nezná žádné fundamentální zákony.“

Téměř deset let strávených vlastně mimo finanční svět, svět kvantů, dalo Dermanovi odstup, jenž je z manifestu patrný. Současně ale zjevně pociťoval onu tíhu odpovědnosti. Odpovědnosti za finanční krizi. Vždyť býval jedním z nich, z kvantů. „Krizi způsobilo i to, že se vytvářely nerealistické modely, které zatraktivňovaly neatraktivní věci,“ přiznává. To například znamená, že rizikové cenné papíry byly finančními společnostmi prodávány s „marketingovou“ pomocí sofistikovaných rovnic, vzorečků a modelů, jež působily nesmírně vědecky, pročež bylo zvenčí snáze uvěřitelné to, co měly nalhávat. To, že se riziko „vypařilo“, že se z rizikového cenného papíru stal – díky umu kvantů – bezrizikový, tedy atraktivní cenný papír. Nemálo investorů se dalo vědeckou image zmást a vložilo nesmírné finanční sumy do bezcenných cenných papírů.

Hlubší otázkou je, proč vůbec rovnice a vzorečky mají tu moc, že působí vědecky, jaksi objektivně, pravdivě, a to i tehdy, když jen zakrývají lživou skutečnost. Zřejmě proto, že jim málokdo rozumí. A že se k tomu málokdo přizná – a raději všemu přikývne. Derman připouští, že svoji roli mohl hrát i fenomén, jejž anglosaská literatura označuje jako „physics envy“; jde o to, že mnozí ekonomové do jisté míry závidí fyzikům (případně matematikům) exaktnost („vědeckost“) jejich vědní disciplíny, tudíž se snaží fyziku, eventuálně matematiku, napodobovat. Jenže zatímco fyzika popisuje neživý svět, v němž se lze dobrat konstant a zákonů, s nímž lze experimentovat, ekonomie se týká lidí, jejich vždy jedinečného jednání a rozhodování. Emulovat fyziku tak lze právě jen v rovině image, nikoli fundamentálně. Na to před krizí mnozí zapomněli.

Před nadměrným opojením fyzikou a matematikou tak dnes varují dokonce i ti ekonomové, kteří jsou za vnik matematiky do ekonomie přímo odpovědní. „Byla to naše generace ekonomů, Samuelsonova a moje, která uvedla do ekonomie matematiku v dosud nepoznané míře,“ líčil mi při našem rozhovoru v roce 2010 Robert Solow, bezmála devadesátiletý veterán ekonomické teorie, jeden z největších ekonomů dvacátého století a dlouholetý kolega Paula Samuelsona z Massachusettského technologického institutu. Právě již zesnulý Samuelson je přímo symbolem matematizace ekonomie ve druhé polovině dvacátého století. Solow ovšem dodává následující: „My jsme tedy pomyslně přešli most, spojili matematiku s ekonomií, ale dokázali jsme žít na obou březích. Mnoho studentů ekonomie, zejména na elitních univerzitách, dnes žije pouze a jen na jednom břehu. Začínají rovnou tím, že dělají technickou ekonomii, v podstatě matematiku. A končí týmž, nic jiného neznají.“ Mnozí mladší ekonomové tak dnes podle Solowa, laureáta ekonomické Nobelovy ceny, tíhnou k řešení problémů, jež vznikají uvnitř ekonomie coby vědy, a to na úkor řešení problémů vznikajících mimo ekonomii – v ekonomice. A jak známo, finanční krize vznikla v ekonomice, nikoli v ekonomii – ekonomie doby předkrizové měla mnohdy dokonce pyšně za to, že podobně závažná krize už vlastně ani nastat nemůže.

Dermanův manifest a Solowovy kritické postřehy však prokazují, že ne všichni ekonomové se závistivě vzhlédli v eleganci fyziky. Finanční krize, která je obecně vnímána i jako selhání ekonomické obce, dlouhodobě velmi pravděpodobně výrazně přispěje k určitému „zlidštění“ ekonomie. Nepůjde o nic nového – ekonomie byla lidská vždy, s výjimkou posledních desetiletí, kdy její podobu v rozhodující míře ovlivňují ti, na něž Solow kriticky ukazuje. Ostatně Solow sám ekonomii vystihuje nikoli jako bezduše technicistní matematiku, nýbrž slovy jistého svého kolegy, který pronesl, že jde o „studium lidí každodenně podnikajících v branži zvané život“.

Na následujících stránkách představím kvarteto ekonomů, kteří opravdu studují „lidi každodenně podnikající v branži zvané život“. Uvedu čtveřici ekonomů, kteří matematiku v ekonomii neodmítají – do jisté míry je symbióza těchto věd kýžená, jak by souhlasil i Solow –, ale dokážou ji prakticky využívat tak, aby jejich vědecké studie nebyly jen samoúčelným „teoretizováním pro teoretizování“.

Každý z čtyř ekonomů, které spojuje skutečnost, že se vydávají po méně vyšlapaných, méně prověřených stezkách, bude přiblížen formou mého rozhovoru s ním (uvedená interview vznikala v letech 2008 až 2011, tedy v době již probíhající finanční či ekonomické krize). Rozhovor následně doprovodí krátké texty, „črty“, prezentující a popularizující to nejpozoruhodnější, co se v oblasti, které se ten který z ekonomů na světové úrovni věnuje, aktuálně vybádalo.

Rozhovor s Georgem Loewensteinem, pravnukem Sigmunda Freuda, tak uvede kapitolu věnovanou výzkumu na pomezí ekonomie a psychologie, takzvané behaviorální ekonomii. Rozmluva s Brunem Freyem odhrne oponu nad črtami popularizující oblasti takzvané ekonomie štěstí a interview s Danielem Hamermeshem čtenáře přivede do čarovného zákoutí takzvané ekonomie krásy. Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Aumann promluví o teorii her a následující sekce se bude zabývat nejen touto teorií, leč i –  obecněji – ekonomickým výzkumem týkajícím se politiky, tedy jakousi „ekonomií politiky“.

Pozorný čtenář možná namítne, že závěry z některých zde prezentovaných studií, zejména těch v prvních třech sekcích, si třeba i protiřečí. Jak behaviorální ekonomie, tak ekonomie štěstí či ekonomie krásy, kteréžto disciplíny by bylo patrně možno začlenit do všeobjímající kolonky „psychoekonomie“, jsou poměrně novými disciplínami, jež se rozvíjejí od 80. či 90. let dvacátého století, pročež řada závěrů, k nimž dospívají, ještě není stvrzena a ujednocena „pečetí času“.

Přesto však pevně věřím, že předkládaná kniha čtenáři, jak laickému tak odbornému, poslouží coby brána k těm podobám ekonomie, které s finanční krizí nepochybně získaly citelný impuls pro svůj další rozvoj. Právě finanční krize je, jak jsem již uvedl, široce vnímána coby jisté selhání ekonomie. Zejména té ekonomie, která se až příliš vzhlédla ve fyzice či matematice, přičemž pozapomněla, že – řečeno opět s Dermanem – pojednává o lidech, jejich pocitech a předpokladech o pocitech ostatních, nikoli o neživé hmotě, a že má tedy nejspíše mnohem blíže k psychologii či bádáním sofistikovaně zkoumajícím lidské rozhodování, jako je například ona teorie her.

Přeji příjemné a poučné čtení.  

Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. Vydalo nakladatelství Brána v roce 2013. 152 stran, cena u nakladatele 229 Kč.