Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Policejní kontroly poslanců aneb od demokracie k diktatuře

Aleš Pejchal
Aleš Pejchal
19. 6. 2013

Je lhostejno, že tento text dnešního soudce Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku Aleše Pejchala vznikl už v roce 2004. A že tehdy vznikl jako komentář ke „kauze Kořistka“. Také je lhostejno, že jde vlastně o kompilát dvou původně rychle za sebou následujících textů –. Argumenty jsou stejně pádné. A ani titulek vlastně není potřeba měnit.

Policejní kontroly poslanců aneb od demokracie k diktatuře

Nabídka postu v dozorčí radě za vyklizení cesty k přijetí zákona. Je to úplatek, nebo ne? Aleš Pejchal se k tomu nehodlá ze své dnešní pozice vyjadřovat. Jeho starší text, reagující na obdobnou situaci, je ovšem zajímavým vodítkem...

V posledních týdnech si neustále kladu otázku, zda si tato společnost uvědomuje, že je demokratickým právním státem, a zda někteří její činitelé pochopili fungování demokracie a především dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Přitom každý, nejenom právníci, by měl vědět na jakých principech je postavena ústava tohoto státu. Poslanci i senátoři jsou při výkonu své zákonodárné funkce vázáni toliko svým slibem, jeho porušení však není ani ústavou, ani jinými zákony sankcionováno.

Ústava výslovně uvádí, a ani by jinak v parlamentní demokracii nemohla, že poslanci a senátoři při osobním výkonu svého mandátu nejsou vázání žádnými příkazy a pro hlasování jak v Poslanecké sněmovně či Senátu a jejich orgánech nemohou být žádným způsobem postiženi. Je tedy záležitostí vnitřního svědomí každého z členů zákonodárného sboru, jak bude v té které záležitosti hlasovat, a za způsob hlasování může nést toliko politickou, nikoli právní odpovědnost. V rámci tohoto hlasování může senátor či poslanec zvednout ruku jak pro zrušení platné ústavy, tak třeba pro zrušení definice trestného činu přijímání úplatku. A je to tak správné, ten kdo zákony tvoří, nemůže být při výkonu tohoto mandátu svázán platným právním řádem či nějakým „ještě vyšším zákonem“. Na rozdíl od moci výkonné a soudní, která je vždy při plnění své funkce v rámci demokratického právního systému vázána platným zákonem, Ústavní soud respektive platným ústavním pořádkem státu.

Politická, ne trestní odpovědnost

Jediným, koho občané z orgánů státní moci přímo volí, jsou poslanci a senátoři, tedy ti, kdo vykonávají moc zákonodárnou. Na poslance a senátory přenášejí občané tohoto státu svojí volbou na určitý časový úsek (volební období) svoji suverenitu; vyjma několik málo otázek, kde nastupuje přímá demokracie v podobě referenda. K výkonu tohoto mandátu náleží jak poslancům, tak senátorům taková míra svobody, jakou mají občané při volbě členů Sněmovny či Senátu. Za výkon svého mandátu jsou poslanci i senátoři odpovědni přímo svým voličům, a to politicky. Nejde však o dodržování nějakého příkazu voličů, ale o působení ve funkci svobodně podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Během celého volebního období může volič kontrolovat práci poslance či senátora, žádat vysvětlení, vyjadřovat se k jeho činnosti mediálně či osobně a po uplynutí volebního období se svobodně rozhodnout, koho zvolí nebo nezvolí na příští volební období, případně své svobodné rozhodnutí učinit v podobě neúčasti ve volbách. Nelze přistoupit k myšlence, že tuto plně svobodnou kontrolu činnosti člena zákonodárného sboru ve vztahu k výkonu jeho mandátu bude provádět na místo voliče jiná složka státní moci, výkonná, prostřednictvím policie či státního zastupitelství, anebo soudy (vyjma pravomoci Ústavního soudu posuzovat ústavnost obecných zákonů). Tyto složky státní moci musí pouze zajistit, aby výkon tohoto mandátu byl plně svobodný, aby člen zákonodárného sboru nebyl vydírán, nebyla omezována jeho osobní svoboda a podobně.

Zda v souvislosti s výkonem mandátu člen zákonodárného sboru příjme či nepřijme nějakou výhodu, je záležitostí jeho svědomí. V každém případě by ale měl o takovéto skutečnosti veřejně informovat své voliče, vysvětlit důvody – to je rovina politická –, a pokud jde o peněžité plnění, řádně je zdanit – to je rovina právní. Svobodný, odpovědný občan musí odmítnout, aby svobodný výkon jím přenesené suverenity na členy zákonodárného sboru byl kontrolován jinou složkou státní moci a aby tyto složky státní moci vyvozovaly trestní odpovědnost. Tím by docházelo k vychýlení rovnováhy složek státní moci ve prospěch především moci výkonné a k narušení prostředků demokratické ochrany svobodného života jak jednotlivce, tak společnosti.

Zkusme tu svobodu nést

Na téma suverenity moci, přenesení této suverenity a její výkon bylo sepsáno už od dob starých Řeků a Římanů nesčetně úvah. Rovnováha moci je obzvláště v demokracii velice křehká. Pravidelně, jakmile se o přímý výkon mandátu členů zákonodárného sboru začne zajímat policie či armáda a osobuje si práva jej kontrolovat, pak povětšinou demokracie začíná směřovat k diktatuře.

Ačkoli si příliš nelibuji v citacích, dovolím si upozornit na tři mé oblíbené autory.

  • Na oxfordského profesora H. L. A. Harta v jeho The Concept of Law (Pojem práva): „Voličstvo v Anglii přímo uplatňuje svůj díl suverenity jen tak, že volí své zástupce, kteří budou sedět v parlamentu, a přenáší na ně svou suverénní moc.Toto přenesení moci je v jistém smyslu absolutní: i když jim voliči dávají důvěru, že svěřenou důvěru nezneužijí, jejich důvěra je v takových případech jen otázkou mravních sankcí a soudy se jí na rozdíl právních omezení zákonodárné moci nezabývají.“
  • Dále na F. A. Hayeka a jeho Law, Legislation and Liberty (Právo, zákonodárství a svoboda): „Ve skutečnosti to, co všude nejvyšší mocí je, totiž ono mínění, které plodí loajalitu, bude omezenou mocí, ačkoli vposledku moc všech zákonodárců omezuje. Tato nejvyšší moc je tudíž moc negativní, avšak jako moc odepřít loajalitu omezuje veškerou pozitivní moc. A ve svobodné společnosti, v níž veškerá moc spočívá na mínění, bude tato nejvyšší moc mocí, která nic neurčuje přímo, a přesto řídí veškerou pozitivní moc tím, že toleruje pouze jisté druhy výkonu této moci.“
  • A konečně na starého dobrého Charlese Montesquieu v De l’esprit des lois (O duchu zákonů): „I při nejlepších zákonech je nezbytné, aby byli lidé duševně vyspělí. (...) Národům, kteří nebyli zvyklí na svobodu, byla i svoboda něco nesnesitelného. Právě tak je někdy čistý vzduch škodlivý těm, kteří žili v močálovitých krajinách.“

A ještě poznámka. Nepovažuji za vhodné, aby člen zákonodárného sboru přijímal od kohokoli osobní výhody v souvislosti s výkonem svého mandátu. Nelíbí se mi, když ukončí svůj mandát z jiných než zdravotních, popřípadě velice vážných rodinných důvodů. Spojovat však tyto skutečnosti s trestní odpovědností dotyčného anebo poskytovatele výhody, prošetřovat způsoby ovlivnění člena zákonodárného sboru a nechat posuzovat policii či státní zastupitelství, zda šlo o dar politické straně nebo nezávislému senátorovi nebo o politickou dohodu nebo o výhodu postižitelnou trestním zákonem, znamená ohrožení svobody kohokoli z nás. Zkusme tuto svobodu unést.

10. a 11. října 2004

Úvodní foto Aleše Pejchala: isifa/Lidové noviny/TOMAS HAJEK

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (20)

Vstoupit do diskuze
Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35... Více

Související témata

dělba mocidemokracieivan fuksamarek šnajdrpetr nečaspetr tluchořsoudní mocúplatekústavavolení zástupcivýkonná moczákonodárná moc
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo