Polobůh na podpatcích

Jakkoliv to může znít paradoxně Kim Čong-il má ze všech západních celebrit nejblíže k Paris Hiltonové. Stejně jako Paris, také Kim těží z toho, že se dokázal narodit do správné rodiny – rodiny prvního neomezeného vládce severu Korejského poloostrova Kim Ir-sena. Stejně jako Paris, Kim byl i tatínkovým mazánkem. Právě jeho otec kolem něj začal utvářet polobožskou aureolu, která přetrvává dodnes. Všechno přitom začalo už při Kimově narození.

Severokorejská babylonská věž

Tím však podobnost mezi Paris a Kimem zdaleka nekončí. Oba jejich taťkové se totiž „vyznali“ v nemovitostech. Zatímco pan Hilton rozjel celosvětovou síť hotelů, pan Kim na to šel od lesa. Hned poté, co v září 1945 v ruce poprvé rozžmoulal hrst severokorejské ornice, si bývalý partyzán Kim Ir-sen našel útulné staveníčko, kde se mohl malý Kim v klidu oddávat dětským radovánkám – obrovskou koloniální vilu s bazénem a rozlehlou zahradou, kterou si s sebou nestihl „odnést“ jeden z vysoce postavených japonských správců země. Okouzlení pompézní architekturou Kim Čong-ilovi zůstalo i v dospělosti. Právě proto vypadá hlavní město Pchjongjang tak, jak vypadá: Obrovské železobetonové termitiště, jemuž dominuje severokorejská babylonská věž – hotel Ryugyong.

Podle plánů společnosti Baekdu Mountain Architects & Engineers, která s konstrukcí železobetonového monstra v roce 1987 začala, se měla stavba se svými 360 tisíci čtverečních metrů, 105 podlažími a 330 metry stát nejvyšším hotelem světa a monumentem prezentujícím sílu Korejské lidově demokratické republiky. Pompézní otevření všech 3000 pokojů bylo naplánováno na Světový festival mládeže a studentstva v červnu 1992. Stavba se však neustále protahovala, prodražovala a objevovaly se další a další konstrukční problémy. Náklady se tak brzy vyšplhaly na úctyhodných 750 milionů dolarů – zhruba dvě procenta celého severokorejského HDP. Stavba proto nebyla nikdy dokončena. Podle posledních zpráv se však severokorejský režim nedávno dohodl s egyptským investorem, firmou Orascom, která slíbila, že hotel dostaví. Zdá se tedy, že Kim a Paris brzy získají další společný znak – hoteliérství.

Polobůh na podpatcích a neúspěšný filmový producent

Pokud byste si mysleli, že už je výčet kompletní, zase jste vedle. Oba se totiž na veřejnosti vždy objevují skryti za obrovské sluneční brýle – a především ve vysokých podpatcích. Zatímco u Paris, která měří 175 centimetrů, to je především módní záležitost, pro Kima, jehož růstové hormony začaly stávkovat velmi brzy i na tradičně nižší Korejce, a měří tak jen metr a padesát sedm centimetrů, je to zkrátka povinnost. Už jste někdy viděli poloboha, kterému byste mohli koukat na pleš?

Posledním společným znakem je láska ke stříbrnému plátnu. Oba dva z neznámého důvodu věří, že rozumějí kinematografii. Zatímco Paris filmy nejen produkuje, ale dokonce v nich i hraje, Kim zatím zůstal jen u prvního. Jeho ambice hodná každého vladaře, totiž natočit nejlepší biják všech dob, ale dospěla ke svému vrcholu ještě dříve, než se Paris Hiltonová narodila – v roce 1978. Právě tehdy vydal Kim přímý rozkaz k únosu úspěšného jihokorejského režiséra Shin Sang-oka a jeho ženy, herečky Choi Eun-hee. Jejich úkolem nemělo být nic jiného, než vybudovat slavný severokorejský filmový průmysl. Oběma se bohužel podařilo po několika letech v zajetí uprchnout zpět na Jih. Vůdcovy filmové ambice poté citelně opadly a od té doby se ve svém volném čase věnuje především psaní oper. Do dnešního dne jich stihl šest. Nezbývá než doufat, že tvorbu dalších skvostů neohrozí údajná rakovina slinivky, kvůli níž Kim v poslední době citelně pohubl.

Smutný život „těch druhých“

O životě Kim Čong-ila by se daly psát romány. Ale co ostatní Kimové, nositelé nejčastějšího tamějšího příjmení, kterých je v KLDR více než pět milionů, a s nimi všichni ostatní „obyčejní“ Severokorejci? O jejich životních strastech se nikomu z nás nesní ani v nejhorších nočních můrách. Když je nekosí hladomor nebo přírodní pohromy, trpí zlovůlí režimu. Posledním příkladem je měnová reforma, k níž se režim bez předchozího varování odhodlal loni na podzim. Jejím cílem bylo paralyzovat občany bohatnoucí z tržního hospodářství, které režim povolil po hladomorech ve druhé polovině devadesátých let, kdy Korejci začali pěstovat a prodávat vlastní potraviny, aby si zachránili život. Problémem však bylo, že někteří začali také bohatnout. Režim se proto rozhodl k návratu k tradičnímu státem organizovanému přídělovému systému. Měnová reforma pak byla posledním hřebíčkem do rakve „soukromníků“, kteří měli, na rozdíl obyčejných lidí, kteří žádné úspory nemají, a elit, jež svůj majetek hromadí v dolarech na zahraničních účtech, své úspory pouze v místní měně. „Trhovci“ tak ze dne na den přišli o vše, co poslední léta vydělali. Z každých sto wonů jim po revalvaci zbyl jeden jediný.

V zemi se tak stalo něco nevídaného. Nespokojení Severokorejci vyrazili do ulic. Řada z nich za to bohužel zaplatila cenu nejvyšší. Jak vrtošivá dokáže být přízeň osudu, se však přesvědčil také autor reformy Pak Nam-ki, nejvyšší finanční odborník režimu a tajemník vládní strany, který reformu připravil. Minulý měsíc ho totiž režim poslal před popravčí četu. Ve zdůvodnění rozsudku smrti bylo uvedeno, že „Pak Nam-ki se jako osoba buržoazního původu vetřel do revolučních řad s cílem zničit národní hospodářství KLDR".

Ať jsi, kdo jsi

Život v Severní Koreji je zkrátka obtížný pro každého. Nesrovnatelně obtížnější než ten Paris Hiltonové a mnohem obtížnější než život nás, Čechů. A je jedno, jestli jste voják, trhovec nebo tajemník strany. Stačí mávnutí kouzelného proutku a všechno může být úplně jinak. Tedy pokud se čirou náhodou nejmenujete Kim Čong-il.

Psáno pro Béháčko