Proč se krocani těší na Den díkůvzdání?
Michal Kašpárek, Kaleidoskop, 24.08.2010
„Já jsem to věděl!“ Přiznejte se, kolikrát každý týden dojde na vaše slova? A kolikrát si všimnete, že se přítomnost nebezpečně podobá minulosti, ať už se to týká politiky anebo vašeho soukromého života? Buďte v klidu, nejste géniové. To si s vámi jen hraje vaše mysl, do níž se prostě celý svět ve své složitosti nevejde, a tak si v něm hledá jednoduché vzorce.
Od psychologie uděláme úkrok k jejím sestřenicím - ekonomii a vojenské strategii. V obou oborech je otázkou života a smrti správně odhadnout blízkou či vzdálenou budoucnost, a přece se to v nich hemží lidmi slepě spoléhajícími na to, že se prostě bude znovu dít to, co už se dříve dělo. Jeden bonmot ostatně říká, že generálové se připravují na minulou válku a ekonomové na minulou krizi.
Skvěle to ve svých knihách vysvětluje filozof Nassim Nicholas Taleb, o jehož knihách už jsme na Finmagu psali tady a tady. Nebojte se složitých úvah, uvedeme to obrázkem, který nakreslil Talebův synovec:
Krocaní akademik na grafu názorně ukazuje, že na základě historických trendů s jistotou očekává růst krocaní populace v období díkuvzdání. Nemůžeme se mu divit: celý rok se v drůbežárně o krocany hezky starají a osazenstvo výběhů se utěšeně rozrůstá.
Přesně takhle hloupě kvokaly před nedávnou krizí média, když do nás hustila, abychom si vzali hypotéku a investovali do akcií. Novináři a investiční poradci vycházeli z jakýchsi grafů za posledních pět nebo deset let a odmítali si připustit, že se ty pěkně rostoucí čáry, znázorňující ceny bytů a cenných papírů, mohou zlomit a zamířit k nule.
Teď ti samí experti po vzoru krocana z karikatury ukazují, že krize bude taková a maková, protože ve 20. letech byla krize taková a maková. A když ekonomika začne růst, můžete se těšit na nové kolo optimistických odhadů...
Dnešek a minulost: sto věcí se podobá, miliony liší
Dá se to samozřejmě pochopit: budoucnost neznáme, minulost ale ano a je samozřejmě moudré hledat v ní poučení. Problém nastává, když začneme věřit, že se historie opakuje.
Podle Taleba není žádný div, že nacházíme v dějinách podobné vzorce. Lidská mysl totiž nemůže okolní dění absorbovat bez toho, že by si vytvořila jednoduché příběhy, jež vše pohodlně vysvětlují. A vzhledem k tomu, že je událostí příliš a dostupných prostých příběhů málo, není těžké podlehnout pocitu, že je to pořád to samé dokola.
Je možné, že brzo u nedělního oběda od prarodičů uslyšíte: „Ve třicátejch letech to bylo úplně stejné. Lidi chtěli žít pohodlně, ale kvůli krizi to nešlo. Národy začaly být nazlobené jeden na druhý, Maďaři se začali montovat do Československa - a teď vidíš to samé. Nic dobrého vás, děcka, nečeká.“
Můžete ale zůstat v (relativním) klidu: na jednu podobnost mezi kterýmkoliv minulým okamžikem a současností připadá nespočet jevů, které jsou jinak. Dějiny jsou přitom výsledkem souhry všech těchto událostí.
Pro úplnost dodejme, že Talebovy knihy nejsou tak optimistické, jako předešlé řádky. Všímá si toho, že jsou dějiny víc než opakovanými událostmi tvořeny nikým nečekanými průšvihy, jako jsou občanské války vzniklé kvůli malichernostem, nové typy teroristických útoků, neočekávané nedostatky některých surovin a tak dál.
Kdo jiný by ten hokej měl vyhrát, než Češi?
Podobně funguje jeden rozšířený psychický klam - anglicky se mu jednotně říká „hindsight bias“, překlady do češtiny se různí; nejlepší je asi „předsudek zpětného ohlédnutí“.
„Bylo mi to jasný od začátku,“ říkáte si asi, když se váš kamarád vymlátí na nové silné motorce, když hokejisté vyhrají mistrovství světa nebo když se ukáže, že vaši kamarádku podváděl její přítel. Přesto jste kamaráda nevarovali, na hokej si nevsadili a kamarádce přítele nerozmlouvali.
Kdo neskáče není Čech
Přesné příčiny tohoto klamu experimentální psychologie dosud nenalezla. Nejspíš jich bude víc. Lidé neradi přiznávají chyby, dokonce ani sami před sebou. Po odstranění možností, které mohly existovat, ale nestalo se to (kamarád mohl najezdit milion kilometrů bez nehody, hokejisti vypadnout ve čtvrtfinále a kamarádka se nemusela nikdy dozvědět pravdu), vypadá ta jedna zbylá a existující samozřejmě.
Navíc, jak už jsme si řekli: naše mysl si ráda tvoří jednoduché vzorce (motorka-bouračka, Češi-mistři, barman-proutník), které jsou snadněji potvrzené dalším podobným případem než vyvrácené opačnou situací.
David G. Meyers ve své učebnici sociální psychologie (úryvek v angličtině zde) dokonce vtipně poznamenává, že tenhle klam komplikuje studentům psychologie jejich vzdělávání se. Při biflování na zkoušku totiž závěry experimentů působí logicky a zcela samozřejmě. Když pak ale máte před sebou test s několika možnými odpověďmi, logicky a samozřejmě může působit kterákoliv z nich.
Až si zase někdy budete připadat příliš chytří, protože jste prostě něco věděli od začátku, brzděte - takhle chytří jsme všichni, ale není to ani tak inteligence, jako spíš hloupost.
Článek vyšel na www.psychologie.cz
