Kdo je větší blázen? Blázen sám, nebo ten, kdo blázna poslouchá?
Tomáš Sedláček, Kaleidoskop, 29.07.2011
V debatě o tragické události v Norsku se často přehlíží několik základních paradoxů. Zaprvé, pokud považujeme Breivika za blázna a šílence, na čemž se shodnou skoro všichni, pak přece nemá ale naprosto vůbec žádnou cenu poslouchat jeho argumenty, pohnutky, důvody a pocity.
Pokud je skutečný blázen, podobný čin mohl udělat na základě toho, že mu nechutnalo norské pivo nebo ho šíleně naštvalo, že existují jen tři základní barvy spektra. Pokud je blázen, jeho důvody jsou přece zcela irelevantní (a zajímavé by měly být tak leda pro jeho vězeňského psychologa). Bojím se tedy, abychom nezačali o jeho myšlenkách a důvodech seriózně debatovat, neboť kdo je větší blázen? Blázen, nebo ten, který blázna poslouchá a bere vážně?
Nejsem rasista, ale...
Zadruhé, právě v tomto vězí nebezpečí: měli bychom kvůli němu dělat lepší pivo, aby se to v budoucnosti neopakovalo, nebo se zamyslet, zdali by nebylo lepší vymyslet čtvrtou základní barvu?
Právě v tom vězí hrozivé nebezpečí všech výroků, kterých jsem, až mne zamrazilo, slyšel a četl v posledních dnech tolik. Jsou tohoto vyznění: „Jeho čin je naprosto odsouzeníhodný, ale... (v něčem měl pravdu/ono to opravdu hrozí/měli bychom to diskutovat/zamyslet se nad tím atd.)“ Přesně toto totiž chtěl, nic jiného. Svůj hrůzný čin neudělal pro nic jiného než pro PR kampaň svým názorům, které by mu nesežrali ani kamarádi v hospodě, natož serióznější a širší publikum. Stejně tak by nikdo nelistoval jeho Mein Kampfem. To teprve teď.
Zatřetí, s teroristy se nevyjednává. Oni také poslední dobou moc nevyjednávají. Oni „jen upozorňují“ na svá upocená (kvazi)témata a definují diskurz. Breivik žádné podmínky neměl ani nevyjednával, chtěl jediné: aby se o tom začalo přemýšlet/diskutovat. Přestože jsem velkým zastáncem diskuse, tak zde je má rada naprosto opačná: Vůbec se o tom nebavme! Takto se totiž diskuse nevede, nezačíná ani nekončí – ta se vede akademicky, demokraticky. Navrhuji nové pravidlo: teroristé se neposlouchají.
Začtvrté, všimněme si, že jeho útok nebyl veden proti tomu, čeho se skutečně bál, tedy přistěhovalcům či nositelům „jiné ideologie“, ale proti jinému proxy: postřílel totiž svoje vlastní spoluobčany, kteří ho nikterak neohrožovali. Proč? Protože měl pocit, že právě oni jeho (a sami sebe) nedostatečně chrání před hrozbou, která v něm vzbuzovala úzkost. Na co byl tedy veden tento útok, když ne na nebezpečí samotné? Byl to útok na toleranci.
A tady se pozastavme: tolerance totiž je skutečně základní vymožeností naší civilizace, plné předchozích dějin netolerance. Snad možná naši civilizaci už ani tak nedrží pohromadě společný sen či hodnoty, možná je to právě nedávno objevená tolerance (jiné barvy pleti, což se dříve netolerovalo, názorů, víry atd.). Zde je nutno položit otázku: Pokud tady někdo je proti multikulti, což slýcháme často i u nás, pak pro co je? Pro monokulti? Pro čistou rasu? A jak daleko by pánové chtěli jít?
Šokuj a bav se (o mně)
Poslední, pátý postřeh: Zde je metoda extremistů, jakéhokoli ražení: Vezmou něco, o čem mají pocit, že si to „myslí každý, ale bojí se to vyslovit“, a v pocitu hrdiny, disidenta, bojovníka či mučedníka toto vysloví leda tak, že si připraví pódium z něčeho, co dokonale šokuje. A ejhle, najednou je téma zcela legitimní. Ještě navíc proklamují: Nedělám to pro sebe, naopak sám se obětuji.
Ano, to dělali i skuteční mučedníci a hrdinové, ale ti obětovali sebe pro jiné, a neobětovali jiné pro jiné. Breivik nevraždil Nory pro sebe nebo svůj plezír, on vraždil Nory pro Nory, Evropany pro Evropany. Protože chtěl, aby se začali bavit o jeho tématech. Snad k tomu nedojde. Byli bychom blázni, kdybychom poslouchali blázny.
Psáno pro HN
