Reklama na Boha aneb křesťanský byznys
Lada Kičmerová, Kaleidoskop, 20.05.2009
Jestli se v Čechách lidé pohoršují nad myšlenkou navrácení majetku církvi a odpustky považují za záležitost z dob husitství, ve Spojených státech církev funguje jako normální byznys. A vůbec ne ledajaký.
Církevní instituce jsou nejen velmi bohaté, ale i mocné. V zemi, kde se více než 80 % občanů aktivně hlásí k nějaké víře, je nedělní chození do kostela společenskou záležitostí.
Američtí kazatelé jsou mediální celebrity s vlastní televizní show, existují celé televizní kanály vlastněné církvemi. U kostelů visí cedule s telefonními čísly, protože Bůh otvírací dobu nemá a zavolat mu můžete non-stop.
Uvnitř najdete příjemné židle, klimatizaci a promítačky, které na plátna přenášejí texty písní. Nesmí chybět příjemné pohoštění, varhany nahradila rocková skupina. Na konci mše koluje košíček, do kterého padají šeky na desítky dolarů. Platící ovečky půjdou rozhodně přímo do nebe.
Váš kostel vypovídá hodně o společenském postavení a je ideálním místem k navázání kontaktů. Nenechte se splést, Bůh je možná jen jeden, ale kostelů mnoho a rozhodně si nejsou rovny. Jak zaznělo i v jednom americkém seriálu, ten správný životní partner by měl ideálně patřit k tomu prestižnímu kostelu, kam chodí prestižní lidé.
Srovnání s golfovým klubem je tak trochu na místě. Přesah náboženství do politiky je markantní: víra prezidentských kandidátů je vždy jedním z důležitých témat, a pokud by politik neprokázal dostatečně horoucí vztah k Bohu, těžko by mohl uspět, ať již jako republikán či demokrat. U Kennedyho fakt, že byl katolík, málem překazil jeho šance na vítězství. Černoch v prezidentském křesle je dnes již realitou, ateista stále v rovině sci-fi.
Církev tradičně patří k vlivným institucím ve společnosti a Česko je dost atypické. Navrácení majetku je prvním krokem, ale rozhodně ne posledním, protože stejně jako Kofola může i náboženství znovu přijít do módy. Třeba by stačilo rozjet kampaň za pár desítek milionů.
