Rozvojová pomoc: Bezedný hrnec
Petr Preclík, Kaleidoskop, 16.02.2012
Tsunami, zemětřesení, záplavy, hladomor či právě skončená občanská válka vzedmou vlnu lidské solidarity – lidé přinášejí dary do humanitárních středisek, posílají dárcovské smsky, pořádají benefiční koncerty. Co se ale stane, když tato vlna opadne?
Tsunami, zemětřesení, záplavy, hladomor či právě skončená občanská válka vzedmou vlnu lidské solidarity – lidé přinášejí dary do humanitárních středisek, posílají dárcovské smsky, pořádají benefiční koncerty. Co se ale stane, když tato vlna opadne?
Platí i ve světě dobročinnosti, rčení sejde z očí, sejde z mysli? Jak to s ní vypadá, když noviny a televize postižená země omrzí a neštěstí zanikne pod přívalem čerstvějších zpráv? Proudí do země dál rozvojová pomoc nebo se dárci obrátí směrem k další mediálně proprané katastrofě? Jaké faktory rozhodují, kdo dostane větší část koláče mezinárodní pomoci?
Rozvojovou pomoc poskytuje stále větší množství subjektů. Zatímco v roce 1960 působily v jedné zemi průměrně tři dárcovské organizace, dnes jich tam svou pomoc nabízí alespoň třicet. Na světě dnes působí na 230 mezinárodních rozvojových organizací, fondů a programů, jen v oblasti zdravotnictví jich je přes stovku. Ročně se na přímé bilaterální a multilaterální rozvojové pomoci rozdělí nějakých sto třicet miliard dolarů, ke kterým ještě přibude padesát miliard od soukromých nadací.
Tomu dala, tomu víc...
Jenže tyto peníze se pak postupně rozmělňují, velký dá menšímu, menší malému, malý zaúkoluje místní. Každý dárce tak v průměru řídí 38 projektů s průměrným rozpočtem pouze 1,1 milionu dolarů a průměrnou délkou trvání pod tři roky. Takto roztříštěná pomoc může jen těžko ovlivnit makroekonomické postavení dané země, případně ovlivnit post-konfliktní rekonstrukci, která trvá celá desetiletí.
Vlády chudých států se tak musejí zorientovat mezi stovkami rozpočtů, projektů, programů či nabídek, hlídat financování dlouhodobých projektů a reagovat na požadavky neustále se měnící škály dárců. Mezi lety 1998 a 2008 jen na Haiti, v Burundi, Středoafrické republice či v Guineji-Bissau vypadl meziročně přísun pomoci meziročně o třicet procent, jen aby hned v dalším roce vyletěl o procent padesát. „Kartel dobrých úmyslů“, gentlemanský klub několika málo organizací se tak mění v nepřehlednou a neproniknutelnou džungli, ve které je stále těžší vyjednávat jak pro dárce, tak i pro příjemce této pomoci. Ostatně, mýlil by se, kdo si myslí, že rozvojovou pomoc dostávají státy podle svých potřeb. Nedávná studie prokázala, že pouze třetina rozvojové pomoci je alokována pouze podle potřeb dané země, k schopnosti dané země pomoc zužitkovat dárci téměř nepřihlížejí.
… a na toho už nezbylo
Stále častěji se v odborných debatách objevuje názor, že některé země se – ať už pro svou strategickou polohu, černé svědomí bývalých koloniálních mocností či mocností nových (jako v případě Iráku, Afghánistánu či nově Libye) nebo pro nečekanou přírodní katastrofu a různé exogenní šoky – staly miláčky dárců rozvojové pomoci, zatímco státy jiné zůstávají stejnými dárci opomenuti. Vypořádat se s tímto problémem si dali za cíl už delegáti pařížské konference v roce 2001, v roce 2006 si tento závazek pro jistotu ještě připomněli v ghanské Accře. Dodnes zůstalo řešení maximálně na papíře na zaprášené polici.
Podle OECD je takových sirotků dvacet pět – všichni v Africe. Podle Světové banky jich je dokonce třicet šest – tedy států, které dostávají nedostatečnou míru pomoci podle alespoň jednoho z pěti používaných měřítek. Počet sirotků, kteří nedostávají potřebnou pomoc podle alespoň dvou měřítek, klesá na šestnáct, nedostatečná podle tří měřítek je pomoc v sedmi státech a na čtyři měřítka nedosahují pouze Togo a Guinea. Hle, kámen úrazu! Která měřítka tedy používat pro výpočet pomoci? Někdo navrhuje fixní poměr vůči HDP, jiný zase pevně stanovený paušál per capita. Je ale poněkud směšné srovnávat Šalomounovy ostrovy a Indii, co se jejich rozvojových potřeb týče. Ačkoli vláda první země si v roce 2010 přišla na 419 rozvojových dolarů na obyvatele, Indie se musela spokojit s méně než dolarem per capita. Jak ovšem rozvojovou pomoc počítat? Egalitářské pojetí pomoci se neuchytilo, návrhy, aby státy dostávaly fixní částku na obyvatele či aby se rozvojová pomoc odvíjela od HDP, zapadly v zapomnění.
Bezedný hrnec
Paradoxem rozvojové debaty zůstává fakt, že nikdo z klíčových hráčů nenavrhuje re-strukturalizaci a pře-rozdělení získaných prostředků. Světová banka, OECD i ostatní rozvojové fondy mluví pouze o navýšení, dorovnání chybějících peněz. Pokud by mezinárodní dárci chtěli dorovnat potřebné fondy pro všech 36 států, stálo by to dalších sedm a půl miliardy dolarů ročně. A tak, ačkoli objem rozvojové pomoci dosáhl v roce 2010 svého historického maxima, řešením fragmentovaného a nestálého financování rozvojových projektů očividně podle zainteresovaných hráčů zůstává jen nalít další peníze.
Debata o miláčcích a „sirotcích“ rozvojové pomoci je proto jen malým zrnkem v debatě o účinnosti takto vynaložených peněz. Ačkoli na mikroúrovni většina dárcovských organizací pravidelně vykazuje úspěšné projekty, málokterý se projeví na makroekonomické úrovni. Mnohé státy si na rozvojovou pomoc navykly způsobem, že snad už ani neuvažují, že by některé oblasti jako například školství platily ze svého. Od roku 2005 tak vzrostla závislost na zahraniční rozvojové pomoci v 32 z 51 afrických států (vyjádřeno jako podíl přímé rozvojové pomoci na hrubém národním příjmu); v Burundi, na Kapverdách, v Libérii, Malawi či ve Rwandě (o které se mluví jako o Švýcarsku Afriky) je tvoří zahraniční pomoc přes dvacet procent hrubého národního příjmu. Zaštítit se globální krizí je sice jednoduché, dlouhodobě je však současný systém rozvojové pomoci nefunkční.
