Skif: zlato! Oštěp: zlato! Životní spokojenost: 77., práva žen: 75. příčka!
Michal Kašpárek, Kaleidoskop, 10.08.2012
Jak by vypadalo olympijské studio, kdyby nás opravdu podstatné disciplíny vzrušovaly tolik jako hod oštěpem, skif nebo střelba?
Moderátor: „Dobrý den, vážení diváci, vítejte ve studiu Rio 2016. Jak už víte, olympijský výbor se inspiroval antickým řečněním a předválečným moderním pětibojem, a jako to bylo tenkrát, do programu těchto her zařadil disciplíny, které můžou mít význam v běžném životě. Dnešek bohužel českým borcům přinesl hlavně trápení. Naše ohlédnutí začneme v aréně, kterou jste dosud na žádné olympiádě neviděli. V podnikatelském inkubátoru.“
Reportér na place: „Tady se zatím nerozhodlo, ale dějí se tu věci, krása sledovat! Američanům se podařilo sestrojit auto bez řidiče, které ujelo 300 000 mil bez nehody. Na záda jim se svými inovacemi dýchají Izraelci, Japonci, Irové, Švédové, Němci, dokonce i Čína a Francie se vyšvihly…“
Moderátor: „No a co naši?“
Reportér: „Původně nás měla reprezentovat Škodovka, tam ale olympijskému výboru vadil německý trenér. Tak jsme sem přivezli domácími fanoušky tolik milované žluté vlaky, ve kterých se člověk nemusí bát jít na záchod nebo o něco poprosit průvodčího, ale představte si: mezinárodní porotě se to zdálo být málo.“
Moderátor: „Tak to je od rozhodčích křivda, ale na ty už jsme zvyklí. Jak se bojovalo v kanceláři účetních?“
Reportér: „Zdravím diváky z finálového souboje v rychlosti daňové administrativy firem podle národních pravidel jednotlivých zemí. Tenhle divácky nepopulární sport přinesl dramatické zážitky. Ze zlaté medaile se po kontroverzní diskvalifikaci daňových rájů a ropných mocností radovalo Lucembursko v čase 59 hodin, stříbrné bylo Švýcarsko s čtyřhodinovým zpožděním a třetí Irsko v 76 hodinách.“
Moderátor: „Nás tady ale hlavně zajímá to, jak si vedli čeští účetní.“
Reportér: „No to bohužel zatím nevíme. Naši reprezentanti pořád ještě kvůli komplikovaným domácím pravidlům nedokončili kvalifikaci. Přiznání podávají už čtvrtým týdnem v kuse, přes pět set hodin, a hora papírů jim ještě pár dní vydrží.“
Moderátor: „Tak ani tady to na návrat prezidentským speciálem nevypadá. Přepojíme se proto dál, do finálových soubojů studijních schopností patnáctiletých. Tady se bojovalo dokonce ve třech disciplínách: v matematice, přírodních vědách a čtenářských dovednostech. Slyšíme se na stadion?“
Jiný: „Slyšíme. Můžu se pochlubit pěknými výsledky: sedmadvacátým místem, pětadvacátým místem a čtyřiatřicátým místem.“
Moderátor: „Z toho se mi ale zdá, že jsou studenti v mezinárodním srovnání spíš jelimani…“
Další reportér: „Je to možné. Já těm číslům zas tak nerozumím.“
Moderátor: „Dobře. A co úmrtí novorozenců?“
Reportér: „Bohužel jsme od začátku století spadli z naprosté špičky do druhé desítky.“
„Lidský rozvoj, tedy trojboj délky života, příjmů a vzdělání?“
„Zlato Norsko, stříbro Austrálie, bronz Nizozemí, Česko sedmadvacáté. Dokonce jsme překonali Velkou Británii.“
„Tak to není nejhorší. Ekonomické svobody?“
„Medaile berou Hongkong, Singapur a Austrálie, naši třicátí.“
„Životní spokojenost?“
„Fanoušky nepotěším sedmasedmdesátým místem. Stačí ovšem přebrodit Dyji a bronzové Rakousko vám řekne Grüß Gott. Švýcarsko druhé, Dánsko první.“
„Tak tedy čeští borci dnes úspěchy neslavili a nedařilo se nám ani ve smíšených sportech. Co Češky, ptám se teď opět našich reportérů…“
„Ekonomické svobody a možnosti společenského uplatnění žen jsou jednou z našich nejslabších disciplín. Česko skončilo 75. za Madagaskarem, Bangladéší a Botswanou…“
Moderátor: „Na druhou stranu se nejkrásnější holky na světě přece něčím takovým nemusí trápit, když se můžou dobře vdát. A my teď konečně vyrazíme za dobrými zprávami, protože v plážovém volejbalu ty naše prdelky opět válely.“
Reportér hrdě: „Tak určitě!“
Poznámka autora: Česká republika se průběžně propadá pořadím ve schopnostech studentů, (ne)úmrtnosti novorozenců i v možnostech uplatnění žen. V ekonomických svobodách se jí od posledního průzkumu mírně zhoršilo hodnocení, byť bez propadu žebříčkem. Úroveň si drží jen v náročnosti daňové administrativy (jupí…) a lidském rozvoji; životní spokojenost vědci zkoumali pouze jednou, v roce 2006. Tím pádem by takovéto výsledky byly za čtyři roky vlastně ještě pořád úspěchem.
Čtenářům ponechávám k samostatnému zvážení, zda za to vše „může vláda“ – která přesně? a kdo si ji zvolil? – nebo jestli náhodou neměl pravdu slogan Prahy olympijské: Všichni jsme v národním týmu.
