Státem sponzorovaný výprodej titulů
Vlad Ender, Kaleidoskop, 22.12.2010
Od malička je nám vštěpováno, že bychom se měli vzdělávat, aneb jak říkal jistý pán, učit se, učit se, učit se. Udělejte si univerzitu, změní to váš život!
Nu, velice pravděpodobně ano. Určitě to změnilo život například Karen Owen, i když pochybuji, že směrem, který většina lidí zamýšlí.
Vzdělání má podle mě dva cíle, které jsou diametrálně odlišné – a mělo by se k nim podle toho přistupovat.
Základní kurz přežití
První cíl je vzdělání jako získávání vědomostí a schopností. Společnost by měla každému dát možnost získat vědomosti, které se v životě doopravdy hodí – číst, psát, počítat (včetně trojčlenky a procent!). Každý (dobrá, pouze 99 procent) je schopen se to naučit a je vysoká pravděpodobnost, že se to bude člověku v životě hodit.
K tomu můžeme přidat další věci, které jsou důležité k lepšímu pochopení světa a společnosti, v níž žijeme – základy fyziky, historie, chemie, literatury a biologie. A tím bych víceméně „povinné“ nabývání vědomostí ukončil. Potom už jen postavte pár dobře vybavených muzeí a knihoven, dejte jim velké dveře a otevřete je 24 hodin 7 dní v týdnu (i když cynik ve mně říká, že pokud nebudou mít skvosty jako například Šifra mistra Leonarda, stačily by úplně normální dveře a otevírací doba jednou týdně). Pro odlišení říkejme tomuto prvnímu cíli „vzdělání“.
S titulem jste někdo
Druhý cíl nazvěme „školství“ – speciálně „vyšší“ školství. To zahrnuje například univerzity. Ty nás prý teoreticky připraví na život, dají nám schopnosti a vědomosti, bez kterých bychom v práci neuspěli, dají nám cestu k vytoužené kariéře. Získáme titul a z pana/slečny se staneme Panem inženýrem nebo Slečnou (či Paní) inženýrkou. Prostě někým.
Bohužel, jak asi většina lidí, kteří projdou vyšším školstvím, potvrdí, jen relativně malá část z toho, co jste do sebe drtili na vysoké škole, je v reálném životě použitelná. Osobně bych nechtěl být operován někým, kdo dostal diplom včera, i kdyby to byl diplom z nejlepší lékařské školy na světě.
Znamená to tedy, že je univerzita promarněný čas a peníze? Ne tak docela – a tím nemyslím jen radosti života studentského. Pokud je vaším cílem dobré zaměstnání, univerzita se může hodit. Teď si asi říkáte, že si protiřečím, neb jsem před chvílí napsal, že se tam stejně moc nenaučíte. To je pravda, ale absolvováním univerzity dáváte potenciálnímu zaměstnavateli najevo něco úplně jiného. To, že jste schopni dělat věci důsledně a rigorózně, schopni nést nějakou zodpovědnost atd. atd.
Jsem dříč a umím anglicky
Říkáte si – to si ale tak jako tak můžu napsat do životopisu, ne? Napsat můžete, věřit vám ale bude málokdo. Teorie her říká, že slova jsou levná, věřit se dá jen činům – speciálně pokud něco stojí (ať už námahu, čas, nebo peníze). Signál o tom, kdo jste, vyšlete lépe činem než slovem.
Pokud jste zaměstnavatel a hledáte někoho, kdo je dříč a umí anglicky, kterému ze dvou kandidátů spíše uvěříte? Tomu, který si do životopisu napíše „Jsem dříč a umím perfektně anglicky“ (a jinak tam nic nemá), nebo tomu, co napíše „Vzdělání: Cambridge“ (a jinak tam taky nic nemá)?
I kdyby ten první byl pravdomluvný dříč a napsal tu větu v angličtině, je pro vás těžší zjistit, jestli nelže a nenechal si to přeložit kamarádem.
První větu může napsat kdokoli z celé populace, druhou (prověřitelně) jenom relativně malá skupina, ze které velká část (ne všichni, ale pořád dostatečně velká část) splňuje vaše požadavky. Objektivně vzato, pravděpodobnost, že druhý kandidát požadavky splňuje, je tudíž větší než u prvního. Pokud budete najímat kandidáty prvního typu, nejspíš budete muset vyzkoušet několik, než najdete někoho, kdo vaše požadavky opravdu splňuje.
Absolventem draho a rychle
Samozřejmě to něco stojí – čas, peníze, úsilí. Tyto náklady se musí někde ušetřit. Nejsnadněji na mzdě, kterou kandidátovi nabídnete. Pokud ale můžete ušetřit na výběru, dává smysl nabídnout druhému kandidátovi více (už jen proto, aby člověk kandidáty druhého typu nalákal).
Když ale zaplatíte „titulovanému“ kandidátovi více, vytvoříte incentivu pro „netitulovaného“ kandidáta, aby si titul zaplatil – protože se mu to vyplatí. A vida, Univerzita XYZ (laskavý čtenář si jméno doplní sám) je stvořená, a titul na míru hned poté.
Toto vede ke znehodnocení vysokoškolských titulů. Proč věřit, že titul z Cambridge rovná se jste dříč a umíte anglicky, a proč nabízet víc peněz, když si ho může každý koupit na internetu?
Když se nad tím zamyslíte, politika „dostat co nejvíce lidí na univerzity, protože dostanou lépe placenou práci“, není nic jiného než státem sponzorovaný eBay titulů. Plete si důsledek a příčinu, a jejím výsledkem je tudíž přesný opak. Čím více lidí titul má, tím má nižší vypovídající (a tudíž také finanční) hodnotu.
Foto: profimedia.cz
