Tak jsme dohodli o těch milionech

Gabriel Pleska, Kaleidoskop, 14.02.2010

Tak jsme dohodli o těch milionech. Neznamená to ovšem, že umřel bohatý strýček v Kanadě a že jsme konečně dohodli, že bratr převezme továrnu na zpracování velrybího tuku a mě z ní vyplatí. Bohužel jde o docela cizí miliony.

Ba jde dokonce i o miliony, které neexistují, a o miliony za znamínkem minus. O miliony na kontech vykořisťovatelů z řad prohnilé buržoazie, jakož i o kráčející miliony, všichni proti větru. Zkrátka a jednoduše, jde o to, jak zapisovat sedmimístná čísla, když se rozhodneme zapsat je slovy.

Je přece správné mít dvě mega

Když se loni schylovalo k volbám, dozvídali jsme se z billboardů, co je přece správné. Jenom to nám neřekli, jestli je správné mít milion, nebo milión. Myslím si, že nám to neřekli, protože každý správný politik přece ví, že správné je mít obojí: poněvadž milion plus milión rovná se dvě mega a na účtu se to stejně píše číslicemi. A nejsou to jenom politici, kdo si myslí, že je správné obojí. Myslí si to taky Pravidla českého pravopisu. A nemyslí si to zdaleka jenom o milionu a miliónu. Počet slov, která se dají napsat správně tak i onak, se po poslední změně Pravidel v první polovině 90. let zvětšil... inu, jako kdyby je vařili Werich s Burianem: Vrazil jsi tam kvasnice? Vraž je tam, já je vrazím sem.

##video##

Respektovat pravidla může být přece výhodné

Jak došlo k tomu, že máme v tolika případech dvě správné možnosti (popravdě: občas se stane, že jich máme ještě víc), to je věc složitější. Stejně tak je složitá i kardinální otázka, zda je vůbec potřeba psát podle nějakých odkudsi shora diktovaných pravidel.

První problém odsuneme s tím, že by to byla nuda, smiřme se s tím, že to tak je a že to tak ještě dlouho zůstane. A ten druhý opatrně obejdeme, s tím, že někdy jindy se k němu určitě ještě vrátíme. Zatím zůstaňme na tom, že to sice potřeba není, ale že se to ve spoustě textů vyplatí. Je to úplně stejné jako třeba nošení obleku: jsou prostě příležitosti, kde se alespoň sako očekává, k jiným si pánové automaticky berou i vázanku. Vědí, že když jednou nebudou respektovat pravidla (byť třeba nepsaná), příště už nemusí dostat pozvánku.

Sláva! Ať dělám, co dělám, mám to správně

Ale zpátky k milionům a miliónům. Stalo se zvykem vykládat možnost dvojího správného psaní jako velikou výhodu. Snížila se šance udělat chybu. Můžete si vybírat: je krapítko něco jiného, když napíšete poesie a když napíšete poezie. Je to prý značná liberalizace, uvolnění. A každá liberalizace je přece správná. Nebo ne? Co by řekl von Hayek?

Inu, řekl by, že to není žádná liberalizace, liberální jsou anglicky mluvící země, kde žádná závazná pravidla neexistují – a přece všichni aspoň trochu vzdělaní lidé poznají, že některý text má úroveň a jiný psal buran. To, co se nám prodává jako liberální přístup je ve skutečnosti typickým zástupcem příšery z čeledi kočkopsovitých, které se kdoví proč daří tak dobře právě u nás, něco jako socialismus s lidskou tváří, nepolitická politika a tak podobně.

Když správně nestačí

Zapomeňme teď na chvíli na to nejdůležitější: že pokud má mít náš text nějaký dopad, musí mít v první řadě obsah, a to jasně a přehledně podaný, že musíme vědět, koho jím chceme oslovit, co mu chceme sdělit – a podle toho si taky vybíráme médium. Soustřeďme se čistě na věci formy, obalu. On totiž, jak známo, obal taky prodává, někdy i víc než kvalita samotného produktu. Stačí nám pro jazykovou správnost textu mít v něm správně čárky a velká písmena a všechna slova napsaná ve shodě s posledními Pravidly? Nestačí. Ještě bychom měli pohlídat, aby k sobě ta správně napsaná slova pasovala. Abychom nepsali v témž odstavci fysika a filozofie nebo jinak nemíchali stylistické roviny – klienti, jimiž jsme byli nabriefováni, spojení slangismu nabriefovat a starodávného zájmene jenž, je téměř surreálné. Slova sama nejsou špatná, ale dají se z nich nevhodným kombinováním sestrojit Frankensteinova monstra.

Sofiina volba

Myslíte, že románová Sofie měla radost, když si musela vybrat, které z jejich dětí bude žít? Nikdo si netroufne říkat, že liberální nacisté jí dali vybrat, že měla možnost volby. Ona si nemohla vybrat, ona si vybrat musela. My dnes u každého textu stáváme před podobnými volbami, naštěstí ne tak osudovými. My spíš musíme povinně k volbám – které ve skutečnosti nic nezmění. Alespoň já jsem ještě neviděl český text, který by se v jádru změnil, když se v něm všechny miliony pomocí nástroje „najdi a zaměň“ promění na milióny, a dám pět korun tomu, kdo mi ho ukáže. Ale máte-li firmu, pro kterou jsou tyhle sumy zajímavé, je lepší se dohodnout, že v textech určených pro veřejnost se to bude psát pokaždé stejně. Není to samozřejmě věc na celopodnikový oběžník, ale je dobré, aby jedním jazykem hovořily hlavní komunikační kanály, tedy třeba web, reklamy, direct mail, obchodní korespondence, není toho moc a nemusí o tom vědět ani vaše IT, ani účetní. Je to detail stejného řádu, jako přesný odstín červené v logu na vašich vizitkách, chcete tam vždycky a jedině tu samou červenou.

Tak jsme dohodli o těch milionech

Pokud vlastníte třeba webový magazín nebo i papírové noviny, dbáte na podobné detaily samozřejmě o trochu víc. Se šéfredaktorem Finmagu jsme se tedy dohodli o těch milionech. Pokud budete ve svém oblíbeném finančním magazínu číst nějaký text, který mi před publikováním projde rukama, budou v něm všechny milióny o čárku kratší. A podřídíme tomu i slova, se kterými se na jeho stránkách nebudete asi setkávat tak často: balon, balkon, špion. Povolíme si ovšem výjimku. Až budeme před volbami zas krajem znít, co je přece správné, rádi napíšeme, že je to hlas jak bombardón. Protože, uznejte, jenom s dlouhým ó má to slovo tu správnou sílu, prďácký zvuk, břesknou plechovou nabubřelost.

Autor je gramatickým a stylistickým editorem tohoto webu.

Foto: Profimedia.cz