Z olympiády už Západ vyrostl
Shikha Dalmia, Kaleidoskop, 01.08.2012
30. letní olympijské hry jsou v plném proudu, když se však dnes projdete po Londýně, ze všeho nejvíc vás zarazí naprostá absence jakéhokoli olympijského rumraje. V porovnání s pekingskými hrami z roku 2008 nevisí ve vzduchu žádné sportovní nadšení.
Zábavní a stravovací podniky nevysazují čerstvé květiny ani nepulírují exteriéry starých budov, aby nalákaly zahraniční návštěvníky. Na náměstích nevisí žádné obří obrazovky. Ulice nelemují plakáty britských sportovců. Nejvýraznějšími známkami toho, že se v Londýně něco děje – krom patrolujících ozbrojených složek – jsou nevkusné plastové figuríny, připevněné k oplocení parků, jež znázorňují sportovce v různých pózách. Jde o dekoraci, která by se hodila spíš na abiturientský večírek než k mezinárodní události. Spousta Londýňanů, s nimiž jsem hovořila – taxikáři, prodavačky, starousedlíci – mají za to, že celá olympiáda je akorát „pěkná otrava“, kterou by nejraději sledovali z nějakého jiného evropského města, daleko od dopravních zácp a přelidněných ulic.
Nadšení Britů dozajista zchladila dlouhá řádka průšvihů během přípravy na hry. Nicméně hlavním důvodem jejich nezájmu je bezpochyby skutečnost, že éra nacionalistických vášní burcovaných prostřednictvím monstrózních projektů typu olympijských her je na Západě ta tam. Západ zkrátka a dobře z podobných masových spektáklů už vyrostl.
Národní hrdost? Proč?
Londýnská olympiáda – jako ostatně všechny předchozí olympiády – je zoufale předražená. Město výstavbou obligátních nových stadionů a olympijské vesnice přetáhlo plánovaný čtyřmiliardový rozpočet rovnou čtyřikrát. Soukromá bezpečnostní agentura G4S, která získala zakázku na ostrahu her, nezajistila dostatečné množství personál, a tak vláda musela ku pomoci povolat armádu. Ta lidem na střechy domů rozmístila rakety země–vzduch, čímž těžce zkoušeným obyvatelům Londýna na klidu rozhodně nepřidala. A jako by to nestačilo, pořadatelům totálně zkrachoval plán distribuovat lístky prostřednictvím loterijní společnosti – jejich přetížené webové stránky zkolabovaly a lidé, kteří zaplatili tisíce dolarů předem, museli čekat dlouhé týdny, než se dozvěděli, zda jsou mezi „šťastnými“ výherci.
To vše by jistě prošlo hladce v době, kdy byly olympijské hry na vrcholu své slávy, kdy se na ničem nešetřilo a lidé ochotně přetrpěli prakticky cokoli. Montrealské hry z roku 1976 se splácely třicet let. Mnichovskou olympiádu z roku 1972 poznamenala krvavá tragédie, když palestinští teroristé unesli a zavraždili izraelské sportovce. Olympijský duch byl však nezlomný.
Jenže časy se mění. Internetová fóra se hemží rozmrzelými Brity, kteří považují hry za „vyhozené peníze“. Pořadatelé hudebního festivalu, který se pod patronací BBC pořádal na konci června, vylepili po zákulisí cedulky s prosbou, aby se účinkující „nezmiňovali o olympijských hrách negativně či hanlivě“. Ještě víc šokující byl výsledek lednového průzkumu globálního veřejného mínění televize BBC, v němž 48 procent Britů uvedlo, že výsledky jejich sportovců mají na jejich národní cítění malý nebo žádný vliv.
V Británii panuje blbá nálada nepochybně i proto, že po daňových poplatnících se žádá zaplacení horentního účtu za olympiádu v dobách šetření a utahování opasků, kdy se hospodářství znovu propadá do recese. Jenže z téhož průzkumu vyplynulo, že podobný nezájem o výkony svých sportovců projevují také Španělé a Francouzi, což nasvědčuje širší názorové změně v celém západním světě.
Olympijský socialismus. Nebo olympijský „kmotrovský kapitalismus“?
A není divu. S koncem studené války už olympijské hry nejsou kolbištěm, na němž by si západní a východní blok vybíjely energii. Dnes na nich jde mnohem více o individuální výkony a mnohem méně o národní rivalitu.
To znamená, že západní pořadatelé her již nemohou ospravedlňovat svou rozhazovačnost neurčitými přínosy typu „propagace země“ či „národní hrdosti“. Na rozdíl od rozvojových zemí typu Číny nebo Indie se dnes západní daňoví poplatníci neptají, zda jejich vláda dokáže uspořádat tak masivní happening, nýbrž zda to za ty miliardy vůbec stojí. Jsou zkrátka již mnohem méně tolerantní k nejrůznějším excesům a aférám a zároveň mnohem skeptičtější k přemrštěným tvrzením ohledně údajných přínosů olympijských her. A znamená to také, že i kdyby šla londýnská olympiáda jako po másle, pořadatelé těch následujících her budou jen stěží získávat podporu veřejnosti bez zásadních změn svého obchodního modelu.
olympiáda je totiž gigantickým učebnicovým příkladem sportovního socialismu – nebo „kmotrovského kapitalismu“, záleží na úhlu pohledu – kdy zisky jsou privatizované a náklady socializované. Hry se pořadatelské zemi nikdy nezaplatí, protože Mezinárodní olympijský výbor (neprůhledná soukromá byrokracie sestávající z bafuňářů členských zemí) shrábne většinu příjmu od sponzorů a z televizních práv (údajně pro účely podpory sportu) a hostitelské zemi zůstane v ruce účet na drtivou část nákladů. Světlou výjimkou, která své hostitelské město neutopila v dluzích, byly olympijské hry v Los Angeles v roce 1984. Kalifornští voliči, poučení z montrealské zkušenosti, totiž odmítli financování her z veřejné pokladny, a Mezinárodní olympijský výbor tak musel chtě nechtě využít stávajících sportovišť a ta nová zaplatit ze svého.
I takový postup má ovšem k férovosti daleko. Mezinárodní olympijský výbor by měl odškodňovat hostitelská města a jejich občany za související těžkosti a komplikace, ne naopak. Jediný důvod, proč tomu tak není, je skutečnost, že studená válka kdysi rozviřovala národní vášně a bránila lidem vidět scestnost a převrácenou logiku současného systému. Londýňané však dnes dávají najevo, že takhle to dál již nepůjde.
Z anglického originálu publikovaného na TheDaily.com pro Finmag přeložil Aleš Drobek
