Zakázáno mluvit k dětem
Lada Kičmerová, Kaleidoskop, 23.09.2009
Kdyby v posilovně neměli CNN, chodila bych tam ještě méně. Ale zajímavý večerní program mi celou tu námahu pomáhá překonat. Třeba naposledy rozhovor s prezidentem Medveděvem! Tak mě to chytlo, že jsem se zapomněla soustředit na nohy a napálila bezpečnostní brzdu. Když ovšem bylo na pořad dne zařazeno nekonečné omílání toho, že prezident Obama promluvil k dětem, nechápala jsem: no a co?
Co se vlastně událo: prezident Obama v první školní den pronesl projev ke školákům. V něm je nabádal, aby vydrželi ve škole a dokončili své studium. Zdá se to být dost neškodné, koneckonců, kdo z politiků nezdůrazňuje význam vzdělání? Strhla se ale mediální debata pro mě překvapivých rozměrů: reportéři CNN popisovali, jak v některých školách zakázali projev dětem vysílat, jinde prý rodiče své děti nepustili ten den do školy, aby snad ze slov prezidenta neměly nějakou újmu. Ještě překvapivější byl pro mě výsledek průzkumu CNN: v něm se 80 procent hlasujících diváků přiklonilo k tomu, že političtí vůdci nemají k dětem promlouvat. Znamená to, že i rodiče, kteří ve volbách hlasovali pro Obamu si nepřejí, aby prezident cokoli říkal jejich dětem.
Proč taková hysterie? Cožpak Obama nepromlouvá k někomu každý druhý den? Ano, ale zde šlo o DĚTI. Že by patnáctiletí školáci ještě nikdy neslyšeli Obamu mluvit? Že by neslyšeli proslovy jiných vrcholných politiků? Znamená hlasování diváku CNN to, že rodiče své děti nepovažují dosti způsobilé k tomu, aby si utvořily svůj vlastní názor a „popraly“ se s poselstvím v projevech politiků, umělců, hvězd showbyznysu?
Celá věc je samozřejmě složitější. Když jsem však to rozsáhlé tématické zpravodajství „Obama mluví k dětem“ sledovala, vzpomněla jsem si na výborný film z roku 1960 natočený podle hry „Inherit the Wind (Kdo seje vítr)“ autorů Jerome Lawrence a Roberta Edwina Lee. V ní je připomenut americký „opičí proces“ z dvacátých let s učitelem, který porušil zákon tím, že svým studentům předčítal o evoluci z knihy Charlese Darwina. Učitel byl zatčen a postaven před soud. Dialogy jsou výborné, nadčasové, a svým způsobem se dotýkají stejného tématu: co smíme děti učit, co jim smíme říkat, a dokáží si na to, co jim říkáme, udělat svůj vlastní názor?
Zde je neuměle přeložená scéna z filmu, kde na svědecké lavici sedí patnáctiletý student obžalovaného učitele a odpovídá na otázky obhajoby.
Student: Pan učitel nám o evoluci četl z knihy.
Obhajoba: Šlo o tuto knihu, O teorii evoluce a původu člověka od Charlese Darwina?
Student: Ano, pane.
Obhajoba: Máš pravdu, Howarde, je to skutečně ta kniha. Z té vám předčítal při vyučování. Nyní mi řekni, Howarde, myslíš si, že je na tom něco špatného?
Student: No, to nevím.
Obžaloba: Námitka, obhajoba žádá po patnáctiletém chlapci, aby vyjádřil svůj názor na morální otázku.
Obhajoba: Snažím se ustanovit, že Howard, nebo obžaloba, nebo Charles Darwin, nebo kdokoli v této soudní síni, má právo myslet.
Soudce: Pane Drummonde, právo myslet tu ale dnes není předmětem soudního sporu.
Obhajoba: Při vší úctě k soudu, pane, myslím, že právo myslet je tu dnes skutečně vyšetřováno… a je v tomto procesu ve značném ohrožení. Muž je obžalován! Myslící muž! A čelí pokutě a uvěznění právě proto, že se rozhodl myslet a říci to nahlas.
Vždy, když někdo „sahá“ rodičům na děti, je to ošemetné a zvedne se vlna odporu. Ale různé názory, ať již na vzdělání, evoluci nebo klidně i politiku, nemohou dětem, od kterých očekáváme samostatné myšlení, nijak uškodit. Cestou není promluvy k dětem zakázat, ale zajistit, aby jich bylo více, z různých úhlů pohledu, a aby se nad nimi děti naučily přemýšlet a debatovat o nich.
