Zhoubný „Wilfing“
Tomáš Hajzler, Kaleidoskop, 16.03.2010
Přijel jsem na tři dny do Paříže. Nikdy jsem tam nebyl, a tak jsem chtěl vidět všechna ta známá místa - Eiffelovku, Louvre, Notre-Dame, Latinskou čtvrť, Defense, Champs-Elysées nebo Lucemburské zahrady.
Jak to dopadlo? Nakonec jsem viděl jen Montmartre a Louvre. První den jsme neodhadli vzdálenost od Sacré-Coeur k Defense. Druhý den jsme vlezli do Louvru a mysleli si, že ho projdeme v dvou hodinách. Najednou byl večer a my šli spát. Třetí den lilo jako z konve, a tak jsme zůstali v hotelu. Z velkolepého plánu poznat Paříž nezbylo nic. Možná někdy příště.
Nevyzpytatelné cesty
Podobným stylem, jakým jsem poznával Paříž, i uklízím. Začínám v ložnici. Ustelu postel a připravenou prachovkou začnu stírat prach. Když dorazím ke knihovně, prachovku obvykle odkládám. Pohled na police plné knih mi připomene, že si chci už strašně dlouho přečíst tu či onu. Knihu vyndám a nesu ji do obýváku, kde mám na stolku další rozečtené věci. Cestou míjím polici s cédéčky. Zadívám se na tu neuspořádanost a začnu je rovnat. Tu si všimnu zpěváka, kterého jsem již delší dobu neslyšel. Vyndám CD z obalu, pustím ho a zaposlouchám se. Alespoň mi to teď půjde lépe od ruky, zamyslím se na chvíli.
Můj nepřítomný pohled však přitáhne hromada nádobí na kuchyňské lince. Plním myčku a myji hrnce. V jedné ze skříněk narazím na prázdnou krabičku s čajem. Je nutné ji doplnit. Jdu do spíže, vyndávám čaj a doplňuji krabičku. „Tady to taky vypadá!“ pomyslím si při pohledu do spíže. Ani se nenaděju, a už přerovnávám pytlíky s moukou, rýží a čajem. Když jsem téměř u konce, nějaká zbloudilá myšlenka mi připomene, že jsem utíral prach v knihovně. A tak se vracím do knihovny, dodělávám ložnici, poté chodbu, pak koupelnu, až se s výborným pocitem ocitnu v dětském pokoji. Mám radost z toho uklizena, ale hlavně ze všech zajímavých věcí, které jsem cestou do dětského pokoje našel, znovuobjevil a připomenul si. Bohužel mi podobný úklid zabere až čtyřikrát více času než manželce Petře.
Jeden společný jmenovatel - Wilfing
Dva různé příběhy. Jeden společný jmenovatel. Mám jasno v tom, co chci udělat, ale vždy se to nějak zvrtne a výsledek je úplně jiný, než čekám. Trpím „nemocí“, které v anglosaském světě říkají „Wilfing” ze zkratky WILF – What was I Looking For – neboli: Co že jsem to vlastně hledal? Stejně jako AIDS nebo cukrovka je to nemoc nevyléčitelná. S pomocí léků se s ní však dá obstojně žít.
O jakých lécích je řeč? Já (a se mnou mnozí jiní) používám tento: Ještě než se rozběhnu, udělám si tzv. „realistický plán“. Ten stojí na třech krocích:
- Sepíšu si vše, co chci v čase, který mám k dispozici, udělat.
- Jednotlivé položky na seznamu seřadím podle důležitosti, naléhavosti, energie a kombinovatelnosti.
- Ke každé položce přiřadím odhad času v minutách. Protože se znám, ke svému odhadu přidám 20–100 % navíc. Čas u jednotlivých položek sečtu a vidím, zda se „vejdu“, nebo ne. Pokud ne, vracím se zpět do bodu dva a vyškrtávám.
Před výletem do Paříže si většina z nás koupí průvodce. I „obyčejný" pracovní den nebo pravidelný úklid bytu ale připomínají „výlet“ do neznámé krajiny. Ač se to na první pohled nezdá, při úklidu jsou v knihovně nové knihy, v kuchyni jiné nádobí a na pohovce nová hromádky oděvů. Žádný úklid tak není stejný. Stejně plný tajemných zákoutí, zvratů a překvapení je i každý pracovní den.
A proto, jestli se nechci celé dny ztrácet a bloumat, potřebuji mapu, která mě dovede k cíli. Ranní půlhodinová investice do takového „plánu“ je často tím nejpřínosnějším, co udělám.
P.S.: Ideální živnou půdou je samozřejmě internet a hypertextové skoky. Dovolím si tvrdit, že každý z nás už někdy při brouzdání po netu zažil ten zvláštní pocit: „Kde to sakra jsem? Odkud jsem se sem sakra dostal? A co tady vlastně hledám?“
Článek vyšel na www.peoplecomm.cz
Foto: Profimedia.cz
