Cikrtův pan Tubička měl poučit o lécích. Spíš ale umoří nudou
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 19.07.2012
Známý propagátor tržních reforem ve zdravotnictví teď nechtěně ukázal, proč by se úřady měly radši od některých oblastí držet dál.
Když jsem se dozvěděl, že „státní správa vstupuje do čteček elektronických knih,“ roztřásl jsem se strachy o svůj kindl. Ten sice knížku Tomáše Cikrta Příběhy léků přečkal ve zdraví, já si ale musel lupnout prášek proti bolení hlavy. Byly to pro mě nejúmornější dvě hodiny tohoto léta, ještě mučivější než čekat v ospalé a sluncem rozpálené Plzni na otvíračku Spilky.
Neviním z toho samotného autora – ten udělal více méně to, co se po něm chtělo. Vlastně to i překonal. Problém je v tom, že se toho po něm nechtělo moc a Státní ústav pro kontrolu léčiv to stálo docela dost. To všechno ve chvíli, kdy kvalitní vydavatelství kvůli zvyšování daní proškrtávají ediční řady.
Pan Tubička a paní Tabletková vs. nimesulid a meloxikam
Netvrdím, že je těch 228 tisíc korun nějaký tunel. Není. Ústav za ně dostal dlooouhý rukopis, spoustu drahého času odborníků na farmakologii, osm tisíc výtisků, konverzi do všech myslitelných formátů elektronických knih a ještě namluvený záznam pro zrakově postižené. A i když mi vadí přehnaně chůvičkovský stát, jeho snaha vysvětlit lidem, jak fungují farmaka – medicínsky i ekonomicky – by mě nijak nepohoršovala, kdyby se to povedlo. Tohle ale bohužel není ten případ.
Před měsícem jsem se tu povozil po ministerském webu představujícím důchodovou reformu a k ruce jsem si pro to vzal britská vládní pravidla pro tvorbu úředních digitálních produktů – webů, aplikací, elektronických knížek… Udělám to znova, ale nebojte se lejster. V tom je totiž ten fór. Britové si dali hned na první místo tuhle svatou radu:
Začněte s potřebami – lidí, ne úředníků.
Hodně českých státních zaměstnanců má s „lidmi“ pořád ještě problém. I v ústavu pro kontrolu léčiv. A proto není nová příručka určená „lidem“, ale „široké veřejnosti“. Což jsou všichni – a zároveň nikdo. Díky tomu může Cikrt promlouvat skrze pana Tubičku a paní Pilulkovou nebo nadepsat kapitolu infantilním titulkem „Malá odbočka ke zvířátkům“, když se jen chvíli před tím utrhl z terminologického řetězu:
Máme proto léky, které dokážou inhibovat zcela selektivně COX-2 (tzv. koxiby), a léky, které tuto izoformu blokují převážně (preferenčně) – například nimesulid nebo meloxikam. Koncept dvou izoforem cyklooxygenázy a jejich škodlivosti či užitečnosti je ve skutečnosti složitější a dále se nad ním bádá.
Pro koho to to tedy je? Pro děti, pomocné zedníky nebo pro doktorandy na přírodních vědách? Pro všechny přece! Takže pro nikoho.
Připomeňme si, že ústav vydal knížku jako e-book proto, že tak chtěl „zaujmout mladé lidi, kteří na těchto technologiích vyrostli, denně je využívají, a zpřístupnit jim tímto způsobem informace z oblasti léků a léčivých přípravků“. Ti mladí lidé mají iPad plný her, a když už na něm něco čtou, tak Píseň ledu a ohně nebo Terryho Pratchetta. Proč by je místo toho měl začít zajímat nimesulid nebo meloxikam? Že je ta knížka barevná a ilustrovaná? Jo, ale přesně tím strašlivým stylem, který evokuje letáky z čekárny u zubaře, léta páně 1997. Kterou jejich potřebu to sakra řeší?
Abych byl fér – Cikrt nakonec vysvětlí, v čem jsou vlastně opiáty nebezpečné, proč antibiotika nezapíjet grepovým džusem nebo jaké jsou výhody čípků. Tedy věci, které jsem i přes hezké trojky z biologie doteď netušil. Všechno podstatné z knihy by se ale dalo vtěsnat do čtvrtinového rozsahu. Bez dlouhých souvětí, žargonu a odborných termínů, které musí vysvětlovat dvacetistránkový slovníček na konci. Kdyby někoho pálila cena redakčních prací a čtenářova času, sedl by si s autorem nad osnovou a proškrtal ji. Pak nad rukopisem a proškrtal ho znova. Aby se čtenář mohl zaradovat: tahle kniha řeší moje potřeby – a nestojí majlant! Do košíku s ní!
Jenže na ústavu pro kontrolu léčiv mají namísto těchto starostí o potřeby lidí dětskou radost z toho, že obdarovali „širokou veřejnost“ světobornou elektronickou knížkou.
Topko topko, takhle pošlapat svoje sliby...
Ty starosti si zato dělají vydavatelé, nakladatelé, redaktoři a knihkupci přežívající na druhém nejtužeji zdaněném knižním trhu v Evropě. Ironií osudu je nadřízeným orgánem Státního ústavu pro kontrolu léčiv ministerstvo zdravotnictví, ovládané TOP 09. Z té samé strany pochází i nejlepší ministr financí východní Evropy, který na knihy od příštího roku uvalil patnáctiprocentní sazbu DPH. Na elektronické dokonce jednadvacetiprocentní.
Druhá rada v digitálním manuálu britské vlády říká:
Do less. Tedy: Dělejte toho míň.
Když můžou nějakou službu nebo informaci poskytnout soukromníci, a to obvykle v ještě lepší kvalitě, proč by měl na ten samý problém házet stát lopatou peníze – které mu navíc odvedli právě ti soukromníci? Kniha o lécích z pera Tomáše Cikrta by přece mohla být komerční terno. Tenhle fundovaný a mediálně provařený autor by pod bičem zkušeného editora a ve spolupráci s lepším grafikem mohl prodat tisíce výtisků. Že se kniha vydaná ústavem dostane k lidem, kteří by na ni na krámě neměli? Upřímně, kolika nemajetným pacientům osm tisíc kopií tohoto kočkopsa změní život k lepšímu? A kolika bezdomovcům pomůže verze pro iPad?
Před pěti lety Tomáš Cikrt jako mluvčí ministra zdravotnictví obhajoval zavedení třicetikorunových poplatků a další nepopulární změny v oboru. Zdroje prý jsou omezené a trh z nich dokáže vyčarovat víc než socialistické přelévání peněz sem a tam. Jeho Příběhy léků jsou ze všeho nejvíc nezamýšleným a smutně ironickým argumentem pro to, aby se úřady od nějakých oblastí vážně raději držely dál.
Tomáš Cikrt: Příběhy léků. Příručka pro zvídavé čtenáře o vzniku, vlastnostech a používání léků. 196 stran. Vydal Státní útvar pro kontrolu léčiv v červnu 2012.
Ilustrace převzaty z recenzované knížky
