Jak mladý ekonom pomohl týmu baseballových odpadlíků ke slávě
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 15.12.2011
Statistika nuda je, za pár drobných ale díky ní postavíte baseballový supertým. Šéfuje mu Brad Pitt a vy už dopředu víte, že ta banda starých, tlustých a nemocných hráčů vejde do dějin.
Bill James dal v osmdesátých letech přednost kariéře profesionálního baseballového hráče před studiem na Stanfordu. Neprorazil. Poslední šanci cokoliv dokázat měl v roce 2002, už jako manažer týmu Oakland Athletics. Z mužstva ale před sezónou odešly tři hvězdy, majitel neměl peníze na důstojné náhrady a Bill už se viděl za pokladnou v obchoďáku: „Jsou bohaté kluby, chudé kluby, potom padesát stop sraček a pak jsme my.“
Naději ale náhle přináší nezvyklá posila: absolvent ekonomie z Yale Peter Brand. Ten se místním bafuňářům snaží vysvětlit, že týmy vybírají hráče podle nesmyslných kritérií: „Nerozhoduj se emotivně, Billy!“ Peter nevěří instinktu, ale matematice. Počítačem projíždí statistiky dvaceti tisíc hráčů a hledá v nich pětadvacítku „s potenciálem“. Chlapy staré, jednostranně talentované, nemocné – a hlavně levné.
A taky nachází. Oakland s druhým nejmenším rozpočtem na platy v lize a posmívanou soupiskou vyhrává na podzim 2002 rekordních dvacet zápasů v řadě. Michael Lewis o této skutečné senzaci o rok později napíše knihu Moneyball. Filmový scénář podle ní vytvoří Aaron Sorkin, podepsaný pod filmem o Facebooku The Social Network. Do českých kin právě přichází výsledek režírovaný Bennettem Millerem, s Bradem Pittem v hlavní roli.
Náhody jsou vyloučeny
Oakland Athletics byl prvním profesionálním baseballovým klubem, který se začal řídit poznatky „sabermetriky“, obskurní odnože statistiky. Ta nese jméno po Společnosti pro zkoumání amerického baseballu (SABR), založené dávno v roce 1971. Matematický přístup ke zkoumání hry proslavil hlavně její člen Bill James, kterého si navzdory desítkám vydaných článků a knih všimli profíci až po úspěchu Oaklandu – v roce 2003 jej najali Red Socks.
Baseball si přízeň statistiků získal coby bezkontaktní sport, ve kterém se stále dokola opakují podobné situace; asi jako kdyby se ve fotbale pouze kopaly penalty a rohy. Nač tedy ztrácet čas a peníze s romantickým bafuňáským přístupem „to je plejer, tomu to hází, kupme ho“? Hráčovy schopnosti totiž můžete snadno vyjádřit některým z desítek číselných ukazatelů a zjistit, jak platný bude ve vašem týmu. Ne jako člověk nebo aspoň hora svalů, ale jen samotný konkrétní parametr: „Nekupuješ si hráče. Cílem má být koupit si vítězství. K tomu si musíš koupit body,“ radí Billymu Peter. A ukazuje, jak k těm bodům přijít co nejlevněji.
Film tak popisuje to, co Simon Kuper a Stefan Szymanski tvrdili v knize Soccernomics: fotbaloví funkcionáři se rozhodují příliš sentimentálně. Manažery klubů by neměli dělat bývalí sportovci, jejichž jedinou kvalifikací je, že „rozumějí hře“. Na jejich místa patří ekonomové, kteří poznají, odkud se jim peníze nejlíp vrátí. Vyplatí se drahý stárnoucí miláček publika – nebo podceňovaný tlouštík, který by mohl týmu ke gólům či bodům pomoci v těch situacích, kdy mužstvo dosud ztrácí? Moneyball ukazuje, že spíš ten druhý z nich.
Zároveň v tom lze vidět jeden z mnoha ústupů intuice před statistikami: „Není to můj první baseballový zápas, vím to!“ argumentuje při sporu s Billem jeden ze zkušených harcovníků. Bill už je ale z generace, která nedává na „pocit v břiše“, ale na tvrdá čísla. Moneyball je oslavou lidí, za které rozhoduje algoritmus. Je příznačné, že Google, řadící výsledky hledání podle složitých propočtů, právě kolem roku 2002 definitivně převálcoval abecedně řazené katalogy stránek. Od té doby nám hudbu a filmy doporučuje počítač na základě toho, co jsme doposud poslouchali a sledovali. Podobně na webu zjistíte i to, která média sledovat, s kým se spřátelit, do které restaurace zajít. Nepříjemné náhody jsou vyloučeny. Děkujte mužům, jako jsou Bill James a Peter Brand.
Excel nezfilmuješ
Pokud teď čekáte geekovskou jízdu jako v The Social Network, jen trochu okořeněnou Rockym, SMSku s rezervací vstupenky ještě neposílejte.
Počítejte třeba s tím, že tvůrci si nedali nejmenší práci s vysvětlováním pravidel baseballu, fungování americké ligy, historie Oakland Athletics nebo vůbec jen toho, v čem přesně se metriky použité Peterem Brandem liší od klasických statistik. Pro americké publikum by to bylo zbytečné, až nemístné. Podobně jako kdyby Hřebejkova veselohra začínala desetiminutovým vysvětlováním, kdo je Jaromír Jágr, co je zakázané uvolnění a kdo vyhrál v Naganu...
Rozhovory o číselných ukazatelích tak laikovi, který sotva slyšel o metách a homerunech, připomenou sportovní zážitky Arnolda Rimmera v Červeném trpaslíkovi: „Hodil jsem dvojku a trojku. Caldecott vzal kostky a hodil dvě jedničky. Nevzdal jsem to! Abych vás dlouho nenapínal: hodil jsem pětku a čtyřku, což přebilo jeho pět a další dvě šestky. Po nich dvě čtyřky a dvě pětky. Když pak hodil trojku a dvojku, padla mi šestka a trojka.“
Zklamaný bude i fanda baseballu, který čeká sportovní spektákl. Na hřišti se odehrává asi pět minut filmu, ve zbytku Brad Pitt diskutuje s funkcionáři v temných útrobách stadionu. Berme to ale jako umělecký záměr. Záběry zde totiž nabírají tón zemitých barev oaklandského týmu, díky čemuž film získává atmosféru bezčasí a sportovní drama nezastiňuje pomalu gradující drama osobní.
I to ale tvůrci zpackali. Civilní, skoro nehollywoodský film – chybí tu romantická zápletka! – vrcholí detailem Pittových slzících očí, do čehož zní cajdák v kytarovém podání jeho filmové dcery.
Připadal jsem si v tu chvíli jako stará panna, která musela v práci dvě hodiny zírat do excelovských tabulek a teď se za to odměňuje zasněným pohledem na plakát slavného herce.
Moneyball. USA, 2011, 133 minut. Režie: Bennett Miller, scénář: Steven Zaillian a Aaron Sorkin, produkce: Columbia Pictures.
