Jak opravit rozbitou republiku
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 10.05.2012
Lawrence Lessig tvrdí, že našel způsob, jak odříznout od vlivu lobbisty. To sice není úplně pravda, zato ale bystře popsal vlnu občanských protestů z nezvyklého úhlu pohledu – očima chlapíka od počítačů.
Jeho jméno žilo na každé free techno party, u každého serveru běžícího na Linuxu, za každým heslem na Wikipedii nebo parodií vznešeného umění na YouTube. Harvardský profesor práv Lawrence Lessig je totiž jedním z nejbystřejších a nejslavnějších obhájců svobodné kultury, nesvázané přílišnou mocí patentů a autorských práv. Věnoval jí i svou vlivnou stejnojmennou knihu, jejíž český překlad si můžete zdarma stáhnout a přečíst.
Teď se pustil do zdánlivě nesouvisejícího tématu: prorůstání politiky a byznysu. V pamfletu One Way Forward: The Outsider’s Guide to Fixing the Republic (Jedna cesta vpřed: jak může outsider napravit republiku) spojitosti mezi kulturou a politikou rychle vysvětluje. Nejokatějším styčným bodem byly protipirátské smlouvy SOPA a PIPA, jež na začátku roku smetla vlna občanského odporu. „Hollywoodští lobbisté poprvé v historii prohráli v souboji s hnutím vyrůstajícím zezdola, fungujícím na internetu a bez jasné hierarchie. Obr se probudil.“
Ústava potřebuje reformu
Metaforu obra si Lessig oblíbil. Asi se dovtípíte, co označuje za jeho levou a pravou ruku: hnutí Occupy Wall Street a Tea Party. Podle komentátorů mají opačné zájmy. Podle Lessiga ten nejdůležitější sdílí.
„Levice a pravice by měly mít společný cíl: zavést reformy, které omezí korupci. Nemusíme omezovat bohatství. Je ale nutné postarat se o to, aby nemohlo ovlivňovat politiku. (…) Netřeba zlikvidovat kapitalismus. Jen překonat jeho klientelistickou podobu korumpující stát. Není nutné nenávidět úspěch. Musíme ale čelit těm, kteří si myslí, že by jim měl zaručovat benefity a privilegia od feťáků závislých na sponzorských darech, kterým říkáme kongresmani.“
Zkrátka: levicoví okupanti i pravicoví čajomilci by měli v zájmu americké republiky zapomenout na rozdílné představy o podružnostech, jako je míra daňové progrese. Obě dvě skupiny mají totiž společného nepřítele: lobbistu, na jehož penězích je politik závislejší než na přízni občanů. Obě křídla občanského odporu by se měla dočasně spojit a prosadit největší změnu americké ústavy v novodobé historii.
Lessig je sympaticky praktický a v poslední třetině knihy nabízí jak seznam konkrétních úkolů pro angažované občany, tak i svůj návrh ústavního dodatku zprůhledňujícího a zároveň omezujícího financování stran i jednotlivých kandidátů. Hlavním zdrojem pro kampaně by byly „demokratické vouchery“, které by si až do výše padesáti dolarů mohli občané odečíst z daní.
„Jaro národů“ z pohledu geeka
Právníci bohužel často podléhají klamu, že složité společenské problémy vyřeší další zákon. Pravda, američtí politici mají sice ke své ústavě jiný vztah než ti čeští; vzpomeňte si třeba na Lubomíra Zaorálka, který se při hájení předčasných voleb před Ústavním soudem mimoděk pochlubil tím, jak se s Ústavou seznamoval cestou na přelíčení. Přesto ale nelze ani za mořem společenskou neřest vyříznout jako mladý novotvar.
Lessigova práce je tak cenná spíše v tom, že zachycuje novodobé „jaro národů“ z pohledu geeka: „Zásadní změnou je, že se do modu ‚pro čtení i zápis‘ vrací [vedle kultury, pozn. M. K.] i politika. Až do dvacátého století – nebo přesněji: do nástupu rozhlasu a televize – přitom byly věci veřejné určeny pro čtení i zápis zároveň. (…) Teprve dvacáté století tomu učinilo přítrž. Kampaně se zprofesionalizovaly, všechna moc i kontrola se přesunuly do centra.“
Bylo by laciné to korunovat postřehem, že počítače a jejich sítě decentralizují moc i šíření informací. To postřehl už před půl stoletím Marshall McLuhan. Lessig si ale bystře všímá, že svobodná kultura posledních dvaceti let – tedy zmíněný Linux nebo Wikipedia – nabídly lidem nové metafory, skrz které mohou přemýšlet o politice. Nové návody, co dělat a jak jednat.
„Matt Patterson z hnutí Occupy mi potvrdil: Je to stejné jako u softwaru s otevřeným zdrojem. Máme jistý rámec, ne však formální vedení.“ Což platí nejen o amerických iniciativách, ale i o těch evropských: španělském Hnutí 15. března, Anonymous, řadě menších i větších protestních skupin. „Všechna tato hnutí mají podobnou architekturu jako GNU/Linux [komunitně vyvíjený software, pozn. M. K.]: v jejich srdci jsou stejné demokratické principy. Reformátoři o sobě mohou říci to samé co David Clark, děd internetu: Odmítáme krále, prezidenty a hlasování, věříme v hrubý konsenzus a fungující kód.“
Vrcholem těchto trendů je – prozatím? – islandská revoluce. Z té se před dvěma lety zrodila nová ústava ostrovního státu, první takový právní dokument vytvořený jako wiki, z návrhů a příspěvků obyčejných lidí. Čekáte Lessigovo revoluční nadšení? Ejhle: „[J]e mimořádně těžké číst o Islandu a nepocítit při tom ani trochu úzkosti.“
Obři se probouzejí. Ten náš nemá rád liberální stát
Masový tisk napomohl v 18. století zrodu dnešní podoby demokracie, ovšem i za cenu hlav masově se kutálejících od gilotin. Ani současné pokusy o přenesení étosu „wiki“ a „open source“ do politiky nemusí přinést samou radost.
Lessig věnuje nejvíc prostoru dvěma americkým hnutím a idealistickým Islanďanům, a to se pak krásně hledají tematické průniky: posílení práv jedince, hledání spravedlnosti, transparentní rozhodování o veřejných záležitostech, zlepšení kontrolních mechanismů státu… Jako kdybyste vrátili k životu americké Otce zakladatele, jen jim ukázali internet.
Pokusy o odstranění „politických dinosaurů“ a přestřihnutí penězovodů vedoucích od firem k zastupitelům ale můžou dopadnout i docela jinak. Véčkaři jsou i se svými aférami ještě softcore ve srovnání s nesystémovými extremisty, kteří dobývají jeden evropský parlament za druhým a srocují se po českých náměstích. Ti lidé chtějí na Jančíky a další darebáky vyzrát docela jinak: zavržením liberálního státu se vším jeho volnomyšlenkářstvím. Návratem k principu kolektivní viny a nejlépe i její presumpci, demontáží demokratických mechanismů a taky tím, že se do rukou lidu vrátí nejen moc zákonodárná, ale i moc soudní. „Shromáždění za přemístění občana Klause z Hradu na hrad Mírov,“ které zástupci Holešovské výzvy svolali na 16. května na Hradčanské náměstí, mě upřímně děsí. Ne že bych sám na prezidentovu počestnost přísahal, ale o trestním právu se přece nerozhoduje na ulici – tedy pokud není rok 1938, nejste v pohraničí a mezi zúčastněnými se nevyskytuje nějaký Konrad nebo Karl Hermann.
Zkrátka: zafajfkované políčko „pouze pro čtení“ má v souborovém systému počítače nějaký smysl. Neznamená, že jsou data vyryta do disku navždy, ale že se vás systém raději zeptá, zda víte, co děláte, když je budete chtít smazat nebo přepsat. Lessig si to uvědomuje: „Vyhodit všechno do vzduchu chce kuráž.“ Zároveň věří tomu, že jsou Američané dost zodpovědnými patrioty na to, aby se jim podařilo sjednotit se a vytvořit lépe fungující ústavu. Sám si musím přiznat, že jsem mizerným vlastencem a ve svůj národ tolik nevěřím. Naopak doufám, že někteří místní obři budou spát ještě dlouho.
Lawrence Lessig: One Way Forward: The Outsider's Guide to Fixing the Republic. Vyšlo jako Kindle Single v únoru 2012. 72 stran, 1,99 dolaru.
