Jsme rovnostáři s patentem na rozum
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 26.08.2010
Antropolog Ladislav Holý emigroval po srpnové okupaci do Británie a na tamních univerzitách si udělal jméno terénními studiemi afrických domorodců. Těsně po revoluci přicestoval do Česka zkoumat podobnými metodami svůj původní národ.
Před čtrnácti lety tak vyšla v Británii fascinující sbírka statistik, citací a postřehů, která od té doby ani trochu nezestárla. Dokazuje to nedávno uvedené druhé české vydání - doteď inspiruje k přemýšlení, a tak trochu i k rýpání, kterého se autor sám z pozice sociálního vědce nedopouští.
Ostrůvek svobody mezi Aší a Znojmem
Dějepisci můžou podle Holého historii svého národa líčit dvěma způsoby. Jejich psací stroj může osedlat nacionalistická ideologie - pak z dějin vyzobávají hrdinné momenty a propojují je do mýtů. V těch je národ hybatelem dějin, tedy aspoň do chvíle, než ho zarazí někdo z buranských sousedů. Je snadné poznat v tom "českou story" podle Františka Palackého a komunistických i současných školních osnov. V tomhle příběhu vystupujeme jako národ šířící pokrok, ať už šlo o snahu reformovat církev, modernizovat zkostnatělé Rakousko-Uhersko anebo pěstovat liberální demokracii mezi našimi nahnědlými meziválečnými sousedy.
Zároveň Češi sami sebe konstruují jako odvěké bojovníky za svobodu - přesněji, specifický druh "svobody od": katolické církve, německých a rakouských mocipánů, nacistů a komunistů. Půldruhého desetiletí od vydání knihy můžeme doplnit boj za svobodu od bruselské "postdemokracie". Ta na nás podle některých plíživě zotročuje politickou korektností, multikulturalizmem a dalšími lahůdkami, napotvoru popírajícími naše přesvědčení, že český národ není kulturní konstrukt, ale něco stejně přírodního, jako ty bory šumící po skalinách.
Druhou možností je vnímat národní dějiny jako relativně nahodilý sled tisíců drobných událostí. Neprobíhají izolovaně, nemají žádný vyšší smysl a národ si v tomto myšlenkovém schématu může za svoje průšvihy obvykle sám - tím, že dostatečně nevyužil možnosti, které mu situace nabízela. Holý za jednoho z mála nositelů takovýchto názorů označuje Petra Pitharta - a český člověk ve volbách pravidelně ukazuje, co si o takových pseudohumanistických rejpalech myslí.
Jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná
Jací jsou Češi ještě? Rovnostářští. A nemůže za to jen éra komunismu, jak se říká. "[I]deál egalitářství byl stránkou socialistické ideologie, které se Češi bránili nejméně, neboť stavěla na českých kulturních hodnotách. Tak jako má v Anglii hluboké historické kořeny individualizmus, má v Čechách hluboké historické kořeny egalitarismus," píše Holý a všímá si, že čeští lidé měli po staletí všichni stejné prd, a když se vymezovali proti Němcům, zároveň se tak vymezovali proti továrníkům a velkostatkářům, kteří většinou pocházeli z řad Sudeťáků.
Podle Holého nemáme daleko k tomu stát se homogenní masou, ve které ten umí to a ten zas tohle, nikdo ale není celkově výrazně šikovnější nebo méně šikovný (chytrý, užitečný…) než ostatní. Onu masovost ilustruje choreografií všesokolských sletů a spartakiád nebo rozšířeným oslovováním titulem profese - „pane redaktore“ - bez použití jména. Můžeme doplnit ještě momentálně populární „Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop.“
"Neexistují jednotlivci a rodiny, jen společnost," obracel československý socializmus známý výrok Margaret Thatcherové. Společnost v tom trochu splývá s národem a naopak. Zůstalo nám to podle autora i po Listopadu: Holý poukazuje na trpký vztah k emigrantům, "kteří nás tu nechali" a šli si za svým štěstím. Mně zas přichází na mysl aktuální boj proti výstavbě podzemních garáží na Zelném trhu v centru Brna: aktivisté při žádné příležitosti neopomenou zmínit, že parkovací stání budou soukromá. Jako kdyby byl menší průšvih, pokud by barokní kašnu a unikátní středověké podzemí pod ní měla poškodit díra nikoliv pro SUVčka boháčů z centra, ale pro kola bez přehazovačky, patřící alternativně smýšlejícím a sociálně vyloučeným.
Bez knížecích rad
Holý nepřichází ani s jedinou knížecí radou, na které už je člověk od spousty emigrantů hodnotících dění v Česku zvyklý. Neříká, co všechno by se mělo dělat jinak a líp - namísto toho využívá svůj odstup a perfektní přehled v oboru k tomu, aby zjistil, co to vlastně pro Čechy znamená být Čechem, jaký mají vztah ke svému státu a jak se vyhraňují vůči sousedům. Ani čtrnáct let po vydání kniha nezastarala - naopak, Česko má za sebou přechod k tržní ekonomice, vstup do Unie a postřehy z Malého českého člověka a velkého českého národa jsou o to svěžejší.
Výpovědní hodnotu knihy nepatrně snižuje jediná věc - nenajdete v ní moc porovnání. Je zajímavé zjistit, že v roce 1992 označili Češi v průzkumu za kladnou národní vlastnosti nejčastěji pracovitost (17 %), tady a nejen tady bych si ale přál vidět, jak na tom jsou či byli v sousedních zemích. Spoustu informací i závěrů by to mohlo převrátit.
Ladislav Holý už své dílo nedoplní: zemřel jen čtyři roky po napsání Malého českého člověka. Na jeho pečlivý, kritický, antropologický přístup ke zkoumání českého národa se dosud nedaří plně navázat - jako by vědec musel nejdřív získat zkušenosti mezi africkými domorodci, aby se mohl vyznat v národě žijícím mezi Aší a Znojmem.
---
Ladislav Holý: Malý velký člověk a velký český národ. Druhé české vydání vyšlo v sociologickém nakladatelství SLON v roce 2010. 239 stran, 310 Kč. Anglický originál lze prolistovat na Google Books.
Ilustrace: Shooty
