Jsme v prdeli. Klus, Xindl X, Koller a Poláková veršují o politice
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 07.06.2012
To tu asi ještě nebylo. Občas do knižní hlídky Michala Kašpárka pronikne filmová recenze, ale o hudbě se tu ještě nemluvilo. Tak je to tady: Zpráva o prorůstání Mimibazaru do politické písně.
Protestsong procestoval coby nejvznešenější písničkářský žánr celý svět. Ve Státech pomáhal černochům k rovnoprávnosti, občanům latinskoamerických zemí k demokracii. Stačilo ale šest týdnů v Česku a protestsong našli ležet mrtvý poblíž tunelu Blanka, brutálně znásilněný třemi písničkami. Peníze.cz jsou na stopě zločinců.
Posmívat se a vyhrožovat. To by bardům šlo
Férově zmiňme, že jako „protestsong“ písně Tomáše Kluse, Xindla X a dua složeného z Barbory Polákové a Davida Kollera nálepkují spíš média než samotní muzikanti. I to ale vlastně ukazuje uměleckou a občanskou bezzubost autorů – já neprotestuju, já jen tak kafrám, a song to taky není, spíš takový jako že brnkání, manažer říkal, že si to lidi budou posílat po Fejsu.
První byl Tomáš Klus, autor loni nejprodávanější české desky. Od 10. dubna vidělo na YouTube jeho píseň Iniciativní přes půl milionu lidí; dvěma tisícům se líbí, jen 78 kleplo na „nelíbí se“. Název sice pochází z latinského slova pro „počáteční krok“, píseň ale celá připomíná zoufalou poslední fázi hádky předškolních dětí. Klus si totiž prostě dělá legraci z příjmení politiků. A je to tedy pořádný klusterfuck.
Minulé pondělí se přidal Xindl X, který dostal akutní potřebu vyjádřit se folkovou písní ke kauze Davida Ratha. Díky tomu je to jediný ze tří protestsongů, v němž se nezpívá o tunelu Blanka. Za to palec nahoru. A další za – byť nejspíš nechtěnou – porci sebereflexe, neboť se držitel Výroční ceny Ochranného svazu autorského a propagátor této instituce tyjící z různých forem výpalného přiznává: „Desátky brát, to všichni zvládnem hravě, to máme v povaze.“
A nakonec na Den dětí přišel David Koller s Barborou Polákovou se zásadním zjištěním. „Jsme v prdeli.“ Přeloženo z hospodštiny: čelíme problémům obvyklým v demokratických zemích, například že politici nenaplňují očekávání voličů nebo že stát utratil neúměrně peněz za některé veřejné zakázky. Na rozdíl od Kluse ale duo nabízí i jistou iniciativu: „Klíče měly smysl / A furt jsme na to hrdí / Ty klíče byly od basy / a tam vás dáme.“ Nějaký rýpal by možná mohl namítnout, že se těmi klíči snad i volalo po návratu právního státu, ve kterém nesoudí ulice. Nebo že se to nerýmuje. Tak ten rýpal ať se legitimujte, my si ho budeme pamatovat. Možná jen nechápu nadsázku – ale autoři krvelačných komentářů pod videem taky ne.
Hlavně někoho neurazit
Všem třem písním je společných několik vlastností. Všechny postrádají podstatný rys protestsongů: nadčasovost a obecnou platnost. Karel Kryl byl sice kýčař a všecko, jeho Hle, jak se perou ale pochopíte i po pětačtyřiceti letech a bez toho, že byste přečetli ten samý novinový článek, co písničkáře tehdy rozpálil. A kdybyste nevěděli, že je ten song tak starý, možná v něm objevíte i narážky na Rathovu aféru. Zato Xindlovo „co není v hlavě, to musí bejt v podlaze“ vybublalo už po týdnu jak limča.
Když si přehrajete nejslavnější politické písně třeba Boba Dylana, přijdete na druhé výrazné odchýlení nových protestsongů od žánru. Dylan si nestěžoval. Zpíval téměř výhradně o nespravedlnostech, které se děly ostatním. Dokonce i taková hudební továrna, jako byl Elvis Presley, vydala singl In The Ghetto: „Lidi, copak nerozumíte / tohle dítě potřebuje pomocnou ruku / jinak z něj jednou vyroste pořádně rozzuřený mladík?“ Ani Bono z U2 nekrvácel při Krvavé neděli. Klus a Koller se ale jen rozčilují nad tím, co všechno musí platit, aniž by zvážili, zda na to, že „jsme v prdeli“ nedoplácí někteří ještě víc. Mladá posluchačská generace vám odpustí impotentní rýmy a infantilní fórky v duchu mimibazarovské estetiky, ne ale soucit s důchodci nebo zastávání se kohokoliv méně sexy než jsou tulení mláďata. To byste hned byli aktivisti a levičáci a o vaše vystoupení by byl zájem tak možná na afterparty po premiéře filmu Karla Vachka.
Nejvíc znepokojující je ale motiv dobrých poctivých chudých českých lidí, kterým vládnou strašliví darebáci. Prochází všemi písněmi, nejvíc je slyšet z čerstvého duetu: „A cesta tudy není, dokud vládnou morálně pokroucení.“ Koller a Poláková sice bystře dodávají: „Zvolili jsme je sami.“ To je ale odstředěná pravda. Plnotučná zní: „Jsme to my sami.“
Tři nové protestsongy totiž protestují jen tak na půl huby. Nejsou společensky kritické. O tom, že Rath odklání evropské miliony, si každý rád zašpásuje. Že ale nemůžete nechat kolo před obchodem ani boty na rohožce v paneláku plném „slušných partají“, že jsou „prachy až na prvním místě“ nejenom pro dareby „tam nahoře“ – jejda, to už by mohlo třeba někoho provokovat. Písničkáři sice sami kritizují hospodské žvanění, jenže přesně v jeho duchu doufají, že se v tomhle chlívku najednou zjeví někdo moudrý a čistý, na jehož svěrákovských fousech neulpí ani cákanec bláta. Tak pro připomenutí: ti obyčejní slušní lidi za posledních sto let čtyřikrát hromadně vyvlastňovali; pomáhali s genocidou Židů a pak se z toho vykoupili etnickými čistkami Němců; teď v obchodech kradou nejvíc z celé Unie, dokonce i od svých vlastních zaměstnavatelů. Připomeňte cokoliv z toho a v lepším případě se dozvíte, že tomu nemůžete rozumět; v horším vám rozbijou držku. Čekat v Česku na generaci slušných politiků chce stejně trpělivosti jako dřepět v podhoubí mochomůrek a čučet, jestli někde nezačal růst pravák.
A ještě do toho poslední týdny hraje strašná muzika.
- Hodnotnější písně. Ne, písně o hodnotách. Vlastně taky ne. Písně o penězích na Peníze.cz:
Top ten. Vybrali jsme nejlepší písně o penězích
České top ten: deset českých hitů o penězích
