Konzumem k otroctví
Ivan Adamovič, Knižní recenze, 31.12.2009
Koncem roku bývá zvykem bilancovat či nahlížet za horizont událostí do věcí příštích. Osobně to pokládám za lehce pošetilé (proč zrovna teď a ne jindy?), ale v konkrétních případech někdy i inspirativní.
V úterních Lidových novinách vyšel bilancující postřeh viceguvernéra ČNB Miroslava Singera o tom, jak se na (české) společnosti projevuje její bohatnutí. S každým přibývajícím desetinným místem na bankovním kontu prý roste ochota lidí k altruismu a pomoci druhým. Nejsme prý zdaleka společností do sebe zahleděných sobců, pomáhá se tu více, než většina lidí tuší.
To jsou příjemné zprávy, i když jaké jiné byste čekali od centrálního bankéře, jehož úspěšnost je do značné míry spojena se spokojeností občanů a stabilitou společnosti.
Pan Singer je však muž praxe a nejspíš ví, o čem mluví. Oproti tomu četba textů na osobní stránce prvního místopředsedy Senátu Petra Pitharta připomene, proč lidé nemají rádi intelektuály a Senát jakbysmet.
Petr Pithart to s tou bohatou společností vidí právě naopak. V tezích pro listopadovou přednášku na FF UK Svoboda a její nepřátelé se dozvídáme, kdo že je oním nepřítelem svobody číslo jedna: rozpad řádu a práva. A ten je důsledkem modernizace a globalizace. Tak moment, hovoří pan místopředseda o současnosti, nebo době před více než dvaceti lety? Čím jiným se vyznačoval totalitní režim, než rozpadem řádu a práva? Čím jiným byl než vrcholnou, byť degenerovanou modernizací, ve smyslu naplňování osvícenské představy o pokroku v duchu elitou stanoveného mustru pro všechny? Není snad současná společnost na klopotném návratu k právu a řádu, byť řádu jiného druhu a pro jinou éru?
Dnešní intelektuál to vůbec nemá lehké. Každý stav systému je tak snadno kritizovatelný a napadnutelný. Na jednu stranu se Petr Pithart děsí lidského tepla, které by mohlo vzejít z uměle konstruované sounáležitosti, z příslibu života „mezi svými“, v ideologicky a národnostně co možná homogenním prostředí. Zároveň s nedůvěrou hledí na chlad, který představuje ekonomika postavená na tržních základech. Takže hledáme cosi mezi tím, jakési lidské vlaho. A co že ho má rozdmýchávat? Tak třeba dobře fungující instituce, kupříkladu takový Senát, že, dodáváme jedním dechem.
Je smutné, že tak vysoce postavený politik neumí studentům nabídnout nic než staré fráze o tom, že fungující trh vede automaticky k nerovnosti, ke „svobodě bez spravedlnosti“. Inu, ne že by naše tržní společnost nepotřebovala i své odpůrce a kritiky, ale nemohli by přinášet trošku méně duté argumenty prosím? Volání po rovnosti je snad to poslední, co bychom si dnes přáli.
A jedeme dál. Tržní společnost prý znamená zvýšené riziko toho, že nám někdo začne prodávat také nějakou dogmatickou ideologii. Není tomu třeba úplně naopak? Nevede nás právě volný trh k nedůvěře v nějaké konečné řešení našich problémů, uprostřed tak široké nabídky čehokoliv?
Za prosperitu prý platíme ochlazováním společenského klimatu, za konzumní blaho ztrátou lidské soudržnosti. Blaho, nebo vlaho? Sofiina volba dneška.
Ano, nepřátelé svobody jsou mezi námi. Patří mezi ně i ti, kteří lidem upírají svobodnou volbu nebýt ničím jiným než obyčejnými konzumenty.
Foto: Profimedia.cz
