Lekce ekonomie pro obyčejné lidi

Podívejte se z okna na nejbližší předvolební billboard a zjistíte, že za 64 let, které uplynuly od vydání Ekonomie v jedné lekci, se nezměnilo vůbec nic. Marnost! A co hůř: Ekonomie v jedné lekci je tak tenká, že s ní zainteresované budižkničemy ani nemůžete pořádně praštit po zabedněných palicích, i když na to po jejím přečtení nejspíš budete mít chuť.

Tak vyhoď třeba chleba, poboř třeba zeď

Hazlitt se odpichuje od skvělé eseje Frédérica Bastiata o rozbitém okně (celá esej zde), o které se bohužel učí až v prvním ročníku ekonomek, ne prvních třídách základních škol.

Její poselství by přitom určitě přechroustal i lecjaký dětský rozoumek: rozbití výlohy může na první pohled vypadat jako dobrá věc, protože hokynář musí zaplatit sklenáři, sklenář dodavatelům, peníze se točí a všichni by měli skákat štěstím po náměstí. Jenomže kdyby hokynář nepřišel o výlohu, mohl by zlevnit rohlíky, odjet na dovolenou, anebo dát někomu smysluplnější práci, než je zalepování oken po darebácích.

Jak ale bohužel ukazují poslední průzkumy veřejného mínění, rozoumek obyčejného voliče je na tom s chápáním základních principů mnohem hůře. Jeho cílem je, děj se, co děj, lepší budoucnost pro obyčejné lidi. A tak se i dnes šrotuje, podporuje a přerozděluje, až z toho jde hlava kolem.

Hazlitt projevuje skvělou znalost lidské psychiky: zalepenou výlohu anebo dál fungující automobilku si dokáže představit každý, s náklady ušlých příležitostí už je to ale mnohem těžší. "Všechny ty úžasné věci, které by 'nikdy nebyly postavené za soukromé peníze', jsou přece ve skutečnosti postavené právě za soukromé peníze, za kapitál, který byl vybrán na daních. (...) Dá to práci, představit si všechny ty soukromé elektrárny, obytné domy, psací stroje a televize, kterým nebylo umožněno existovat, protože se všem lidem v zemi vzaly peníze na stavbu fotogenické přehrady."

Dělňas toho pochopil víc než muzikant

Z Hazlittovy brožury si ale můžete odnést spoustu užitečného „střeliva“, i pokud ekonomii rozumíte. Klasické argumenty od stolů čtvrté cenové skupiny s nimi nejen rozcupujete na cimprcampr, vážně ale hrozí i to, že by je osazenstvo mohlo pochopit.

Můj vděk si autor vysloužil i za několik kapitol o iluzi, že válka je motorem inovací a spotřeby. "Občas někdo prohlásí, že Němci a Japonci měli po válce výhodu nad Amerikou, protože jejich staré továrny byly kompletně zničeny bombardováním, a místo nich vyrostly moderní výrobní linky, které jsou efektivnější než ty americké (...). Kdyby to byla pravda, Amerika by snadno mohla srovnat náskok tím, že by zničila staré fabriky a sešrotovala staré vybavení." Hazlittovy argumenty jsou tak jednoduché, až je člověku smutno, že podobné mýty slyší i od hejtmana středočeského kraje a člověka, který bude za pár týdnů nejspíš pomáhat s kormidlováním státního hospodářství.

Alespoň nad kapitolou o mýtu, že stroje ničí pracovní místa, si dnes člověk může na chvíli oddechnout. V tomhle případě už se všeobecné chápání ekonomie posunulo o kousek dál. Pak si ale uvědomíte, že se za ta léta jen změnilo bojiště, válka zůstává. Dělníci sice pochopili, že se buď naučí ovládat stroj, anebo budou ruční práci dělat tak kvalitně, jak to žádná mašina nedokáže; dobří cukráři a ševci se vyvažují zlatem a nekvalifikovaná síla se má líp než před vynálezem parního stroje. Ochranné svazy umělců ale pořád bojují proti neregulovanému internetu, MP3 přehrávačům, elektronickým knihám a, zcela nepochopitelně, paměťovým kartám - aniž by někdo reflektoval to, kolik času a peněz tahle bitva stojí a jaký má vlastně smysl.

Byznys je rafinovaný. Říká o sobě, že neexistuje

Ačkoliv patří Henry Hazlitt mezi nejznámější liberály, ve své lekci ekonomie je ale politicky zcela neutrální. Prostě jen popisuje, jak funguje směna peněz a zboží, a to i tam, kde tyhle ošklivé ekonomické pojmy neradi vidíme.

"Pokud se most postaví kvůli tomu, aby vyřešil jinak neřešitelný dopravní problém, a pokud všem daňovým poplatníkům pomůže víc, než by jim pomohly věci, které by si koupily za své daně, nelze protestovat. Pokud ho ale stát postaví pro to, aby 'vytvořil pracovní místa', je to jiný druh mostu." Politická a veřejná diskuse pak určuje, jestli mají státní investice končit silnicemi, anebo budováním rozvinutého sociálního státu. Debatu je ale zatraceně těžké vést ve chvíli, kdy je pro většinu jejích účastníků věda jménem ekonomie pouhé šarlatánství, tajemné perpetuum mobile, či ještě hůř, sprosté slovo - a ušlé příležitosti chápe méně lidí, než kolik jich rozumí chování elektronů v systému atomů pevné fáze. (Ano, řeč jeprůvodech ekonomií nedotknutých blouznivců, kteří podsouvají doktorům domácí slivovici a pochvalují si, že zdraví není byznys...!)

Ekonomie v jedné lekci je jednou z těch knih, u kterých si poměrně nekriticky přeji, aby s nimi přišlo do styku co nejvíc lidí s volebním právem. Ač je napsána liberálem, pravicovou zombii z nikoho neudělá. Jen vysvětluje, že správná otázka není "Co mi který politik slíbí?" ale "Kde chce který politik na svoje sliby vzít peníze? A nedaly by se využít líp?"

Bohužel se stačí podívat po plakátech a zjistíte, že strany nalevo i napravo počítají s tím, že plebs tuhle oči otevírající knihu nikdy neviděli. Hospodářské bludy roku 1946 jsou i bludy roku 2010.

Jak už jsem si dnes vzdychl několikrát: marnost nad marnost.

Foto: profimedia.cz