Největší firmu světa vybudoval uplakaný tyran
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 17.11.2011
Životopis Steva Jobse vysvětluje, co všechno z Applu udělalo mimořádnou firmu. Jestli to byl i Steve Jobs sám, na to si ale musí odpovědět teprve čtenář.
„Zemřel poslední Američan, který měl kurva ponětí, co dělá,“ informoval o smrti Steva Jobse satirický web The Onion. A přidal smyšlenou citaci prezidenta Baracka Obamy: „Neztratili jsme jen skvělého inovátora, vůdce a podnikatele. Přišli jsme doslova o jediného člověka v této zemi, který neměl hlavu zastrčenou do prdele a věděl, co se krucinál děje.“
Walter Isaacson dokončil těsně před Jobsovou smrtí – v úzké dvouleté spolupráci s ním samotným i lidmi z jeho okolí – životopis, který zakladatele společnosti Apple téhle bájné aury neomylného génia zbavuje.
Zůstává tragická postava inovátora izolovaného od okolí, podnikatele ignorujícího důležité informace a neschopného vyjít s lidmi.
Za úspěch Applu (momentálně nejhodnotnější firmy planety) v této verzi příběhu nemůže Boží vnuknutí, které by Jobse neomylně vedlo od jednoho revolučního vynálezu k druhému. Spíš jeho zápal, díky kterému se nenechal zlomit neúspěchy.
Nemytý a zlý
A že jich bylo! Vynucený odchod z firmy v roce 1985 po konfliktech se všemi okolo; pouhých padesát tisíc prodaných kusů „vlastního“ NeXT Computer na přelomu osmdesátých a devadesátých let; loni zrozená a letos pohřbená služba pro synchronizaci přístrojů MobileMe.
Pravda, dvanáct let po odchodu následoval návrat, po NeXT Computer přišel iMac, po MobileMe iCloud. Za každým neúspěchem čekalo pět triumfů. Fanboys, jak se nekritickým fandům značky přezdívá, se vždy tetelili: „Steve zas uhodil hřebíček na hlavičku!“ Jenže Isaacson přesvědčivě dokumentuje ohnuté hřebíky a modrající naražené palce.
Šestisetstránkový životopis vám vůbec sebere iluze. Steve Jobs z něj vychází jako pošuk do východní filozofie, oblažující svou mysl dlouhými půsty a své okolí naopak trýznící zápachem po týdnu bez sprchy (s výjimkou omývání chodidel v záchodové míse). Jako tyranský šéf, vulgární na své podřízené. Jako mimoň na LSD a marihuaně, jako hysterka bulící při hádkách s kolegy, jako škudlivá sketa jen výjimečně schopná empatie nebo sebereflexe. O manažerské akcie se při vstupu Apple na burzu rval i na úkor těch, kteří na ně měli morální právo. „Musíme udělat něco pro tvého kamaráda Daniela, řekl (Rod Holt) a navrhl, že mu každý přenechá část svého podílu. Cokoliv mu nabídneš, vyrovnám to, nadhodil Holt. Jobs na to: Dobře. Tak já mu… nedám nic.“
Byznys jako záležitost stylu a styl jako byznys
Isaacson Jobse vykresluje jako přesně takového magora, vedle kterého nechcete bydlet a pod kterým se děsíte pracovat. Zároveň ale v desítkách rozhovorů zachytil člověka sympaticky posedlého, který do toho přes všechny neúspěchy bušil dál a dál. Obdivovatele modernistického umění, funkcionalistické architektury i japonské estetiky. Puristu, který odmítal uživatele mást „pokročilými funkcemi“. Chtěl jim svými jen výrobky elegantně vyřešit problémy, které jiní lidé ani nedokázali přesně pojmenovat.
Dokládají to první Jobsovy kroky po návratu do firmy v roce 1997: „Apple nabízel tucet verzí Macintoshe, každou s jiným, matoucím číslem, od 1400 do 9600. (…) Po pár týdnech toho měl Jobs dost. Dost! Zařval na jedné velké poradě produktové strategie. Tohle je blázinec. Vzal fixu a na tabuli s ní nakreslil vodorovnou a svislou čáru, čímž vytvořil graf se čtyřmi poli. Potřebujeme tohle, pokračoval. Sloupce napsal Spotřební a Profesionální, řádky Stolní a Přenosný. Vaše práce je, řekl, vytvořit čtyři skvělé výrobky, jeden pro každý kvadrant.“
Podařilo se. A kterýmkoliv směrem Apple v posledních čtrnácti letech vykročil, tam zjednodušoval. iPod a iTunes Store umožnily snadné legální stahování hudby. iPhone byl první chytrý telefon pro lidi, kteří chtějí na cestách pohodlně surfovat, ne vypadat důležitě s cihlou a stylusem. Dík iPadu vám při čtení zpráv a sledování videa nepřekáží brontosauří tělo i mozeček osobního počítače s desítkami tlačítek a ikon: „Steve Jobs vytvořil výkonný stroj, který může bez nápovědy používat šestileté negramotné dítě,“ žasne v knize nad iPadem novinář Michael Noer.
Isaacsonovi se skvěle daří vyložit, jak to, čemu věřil Jobs a jeho kolegové, souvisí s tím, co Apple vyrábí. Zakladatelé firmy svou láskou k arogantnímu, minimalistickému designu – z hudebních přehrávačů odstranili tlačítko pro zapnutí a vypnutí a nakonec i displej – ovlivnili celou generaci podnikatelů. Nebýt Applu, nejsou 37 signals, není Seth Godin, není Umair Haque, nejsou všechny ty „kulaté kolíky v hranatých dírách,“ jak je pojmenovala slavná reklama z roku 1997. Možná by po kavárnách i tak posedávalo pár blouznivců, nebyly by jich ale desítky milionů a neříkalo by se jim bobos.
Apple z práce a podnikání udělalo záležitost stylu, ze stylu předmět podnikání. „Microsoft ve svých firemních genech nikdy neměl humanitní obory a svobodná umění. Maca si klidně mohli prohlížet, ale nikdy by jej nezvládli okopírovat. Nechápali ho.“
Isaacsonovův Steve Jobs stojí za přečtení právě kvůli tomu, že jasně popisuje rozdíl mezi vektorem technického vývoje do roku 1978 a po něm. První šipka řve „Víc páry! Víc výkonu! Víc smradu z kolomazi!“ a druhá leze na opačnou stranu: „Nechť jsou stroje jednodušší, tišší a krásnější!“ Právě pod tou je podepsaný taky Steve Jobs.
Škoda siluety, když byl čas na vytvoření busty
Problém s tímhle životopisem ale je, že popisuje – a nic víc. Isaacson si dal úctyhodnou práci s rozhovory, žel výsledek působí jako pouhé poznámky k finální verzi.
Chybí tomu katarze, proměna charakteru nebo pouhá sebereflexe: Jobs prostě vyroste z punčocháčů, začne podnikat, projde si několika peripetiemi, najdou mu rakovinu a umře. Přizná sice, že třeba ke své nemanželské dceři se nechoval vždy nejlíp nebo že se s nádorem neměl bát jít rychle pod skalpel, ale není to reflexe. Je to, jako když Milan Baroš krčí rameny nad nastřelenou tyčkou.
Jak si mohl Jobs, který v mládí kvůli své buddhistické víře málem přestal podnikat, pochvalovat nízké náklady na výrobu v čínských robotárnách?
Proč v roce 1984 varoval před tím, že IBM může opanovat svět podobně jako Velký bratr, a pak o 25 let později sliboval uživatelům iPhonu „svobodu od pornografie“ a od všeho obsahu, který neschválí Firma?
Když těsně před smrtí vyhlásil válku systému Android, kopírujícímu ovládání iPhonu, nevzpomněl si Jobs na to, jak se k prvnímu grafickému operačnímu systému inspiroval v Xeroxu? „Dobří umělci kopírují, skvělí kradou,“ citoval přece rád výrok přisuzovaný Pablu Picassovi.
Je společnost Apple tak úspěšná díky nerudnému stylu vedení svého zvěčnělého CEO, nebo jemu navzdory?
Isaacson kolem všech těchto ironií osudu jen nesměle klouže. Cituje Jobse přemítajícího nad tím, co se po smrti člověka asi stane se všemi jeho draze zaplacenými zkušenostmi. Přitom měl autor sám jedinečnou příležitost zachytit v mnohem větší míře Jobsovy pochyby, popřípadě jejich absenci; vymodelovat plastickou bustu jednoho z nejvlivnějších lidí druhé půlky dvacátého století. Podařilo se mu ale namalovat jen další siluetu – a co na tom, že tentokrát vypadá trochu jinak než ty dosavadní.
Walter Isaacson: Steve Jobs. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 24. října 2011. 656 stran, 18 dolarů.
