Občan K. toho řekne málo o identitě, hodně o zoufalé touze po pořádku
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 22.11.2012
Jak to dopadne, když si dvanáct výlupků protočí občanky? Nikdo si toho nevšimne, ale všechny to pak rozzuří.
Společensky kritická umělecká skupina Ztohoven se do povědomí nejvíc zapsala v roce 2007 pirátským odvysíláním atomového hřibu v pořadu Panorama na ČT2. „Výbuch mi přijde jako puberta, tahle věc je dospělá,“ říká teď v novém filmu jeden z dvanácti „Občanů K.“, kteří si před dvěma lety protočili občanské průkazy a několik měsíců komunikovali se státem pod cizí identitou.
Nešlo při tom jen o nějaké placení popelnic: volili a cestovali, jeden si pořídil zbrojní pas a jeden, pochopil-li jsem přes smích publika scénu dobře, si vzal za manželku cizí ženu, přičemž fyzicky při tom byl za svědka svému kolegovi ze Ztohoven a jeho skutečné partnerce. To všechno bylo možné díky tomu, že si dvanáctka zašla na úřady pro nové občanky – a protože jako průkazové fotky použili své snímky prolnuté s portréty podobně ostříhaných kolegů, mohli začít žít pod jiným jménem, aniž si toho někdo (s čestnou výjimkou jedné zubařky) všiml.
Výstavu k projektu v roce 2010 předčasně ukončila horlivá policie, osvětu teď dohání sedmdesátiminutový film Občan K. nasazený do docela široké distribuce. Originální a ambiciózní nápad s protočením občanek z něj ale moc dospěle nevychází.
Panwerich pirátem
Snímek v režii Michala Romea Dvořáka, jednoho z aktivistů, jde do kin s nálepkou dokument. Zasekl se ale na tom, že jenom dokumentuje: ukazuje pár komických i znepokojujících incidentů a nechává zhruba půlku z tuctu zúčastněných umělců volně mluvit o tom, co pro ně experiment znamená. Nijak jim neoponuje, nenabízí souvislosti, s výjimkou pár lidí z ulice nedává prostor ke komentáři nikomu mimo Ztohoven. Funguje spíš jako pohyblivý katalog k výstavě spíchnutý příliš nadšeným kurátorem bez odstupu i rozhledu. Celou dobu rozehrává v podstatě jediný motiv, kterým je identita jedince a jeho střet s dohlížejícím systémem.
Zajímá vás, jak se umělci vyrovnávali s tím, že je jejich doppelgänger může dostat do dluhů nebo jiného průšvihu? Nedozvíte se to, vlastně to celé byla taková švanda: vol za mě koho chceš, jen ne Paroubka. Podobně vybublá i motiv zubařky, která akci prokoukla díky pozoruhodné intuici: jméno z občanky jí prostě nějak nesedělo ke tváři. Jak je to možné? Odpověď nečekejte. Namísto toho se budete koupat v obecných řečech o byrokracii a dozoru. „Jsme společnost, vytváříme systém a hlídáme se navzájem,“ „nebudeme figurkami na hracím poli velkých hráčů,“ „jsme kartičky,“ „pravdu má ten, kdo je nejvíc slyšet,“ „chcete se dožít doby, kdy děti při narození dostanou čip?“ – Z plátna zní plytká protibyrokratická moudra, jako kdyby Panwerich vstoupil do Pirátské strany: když už je člověk jednou kartička…
Ztohoven si přitom občanky neprotočili proto, že by Systém nenáviděli a chtěli dokázat jeho prohnilost; prý si chtěli jen ujasnit vlastní názory na „racionalizaci společnosti“, všudypřítomné bezpečnostní kamery a poukázat na díry v dohledu. Tolik práce si s tím dali, ale nakonec o ničem neřeknou víc než kterýkoliv vysokoškolák s lehce anarchistickými sklony nebo středoškoláci, kteří se půjčováním dokladů zachraňují před pokutami za jízdu načerno. Zavádění biometrických prvků navíc dokládá, že „velcí hráči“ o dírách v Systému ví. Kdo taky ne…
Normalizace neskončila
Film je tak nakonec nejsilnější v rozměru, který se do něj nejspíš dostal neplánovaně. Zatímco o souvislostech a jemnovýznamech protočení občanek toho říká málo, daří se mu mimoděk podat výpověď o tom, jak přehnaně vážně bereme pravidla, jejichž smysl nám přitom často uchází.
V červnu 2010 ukončila policie pražskou výstavu dvanácti občanek se zmorfovanými obličeji hned den po otevření. Dokument nabízí docela působivé záběry nezvládnutého zákroku. Když se Roman Týc ptá jednoho z policistů, čím výstava porušuje zákon, dozví se, že jde o „Poškozování cizích práv!“ – „A koho?“ – „Snad orgánů republiky!“ Týc pak chce zpátky svou občanku, bez které se pochopitelně nemůže legitimovat; balancuje při tom mezi asertivní komunikací a trollováním příslušníků. Končí proto na zemi s přišlápnutou kostrčí. To celé jen proto, aby o několik měsíců později soud rozhodl o tom, že nejde o trestný čin, předal problém Úřadu městské části Praha 1 a ten aféru uzavřel s tím, že se umělci nedopustili ani přestupku.
Nevědouc o tom, že ji natáčí skrytá kamera, užívá si svou moc i paní na jednom z obecních úřadů, když se jí se žádostí o výměnu dostane do ruky již prošlá občanka. „Dostanu pokutu?“ ptá se jí kterýsi z umělců. „To si ještě rozmyslím,“ zní z tisícipatrové úřední věže; nakonec se to obejde bez penále, úřednici stačí předvést, že tady je psem nahoře ona.
Nejvíc jsem ale žasl nad náhodnou chodkyní před galerií s výstavou: „Roupama nevědí, co. Ráda bych viděla, kdo ty pány živí,“ nabízí recyklovatelný komentář na cokoliv provokativního a angažovaného, momentálně společensky nejpřijatelnější důvod k tomu zacpat si uši před jakýmkoliv nepohodlným sdělením. Pak vyměkne a složí Ztohoven svéráznou poklonu: „Ty taškařice mě dřív bavily.“ – Ale poškozování práv orgánů republiky, to už je moc!
Původní projekt Občan K. ani stejnojmenný dokument nenaplnily očekávání, pokud jde o výpověď o identitě občanů a jejím hlídání. Film ale ukázal, že v sobě třiadvacet let po Listopadu leckteří policisté a úředníci pořád nosí malé esenbáčky a slušní obyčejní lidé malého Milouše Jakeše. V duchu nejlepších normalizačních tradic v dokumentu předvádějí, jak dramaticky dovedeme bránit pravidla, která přitom kolikrát ani nechápeme, a která sami pravidelně porušujeme. Jak moc toužíme po tom, aby byl „pořádek“, ať už to znamená cokoliv. Proto velký dík Ztohoven za to, že nám – byť s kolísavou objevností a uměleckou úrovní – takhle kazí „klid na práci“.
Občan K. – Dokumentární film ČR. Režie: Michal Romeo Dvořák. Stopáž: 72 minut. Premiéra: 7. listopadu 2012.
Úvodní výřez z plakátu ze Ztohoven.com, trailer Aerofilms
