Pěšáci ve válce písmen
Ivan Adamovič, Knižní recenze, 19.11.2009
Je novinář slouhou vyšších zájmů, nebo suverénním hlídacím psem demokracie? Takové otázky jsme se dotkli v rozhovoru s mediálním odborníkem Jaromírem Volkem, který vyjde v prosincovém Finmagu.
A já se teď dopustím jedné nectnosti a budu vytrhávat z kontextu, a navíc ještě polemizovat s něčím, co ještě „oficiálně“ nevyšlo. Ale mohli byste snad od novináře čekat něco poctivějšího? Jaromír Volek z brněnské Fakulty sociálních studií tvrdí:
„Zkuste si provést jednoduchý test. Podívejte se na to, jaký je mediální obraz ekonomických subjektů, které v daném médiu systematicky inzerují. Pokud tak učiníte, zjistíte, že obraz tzv. velkých ekonomických hráčů odpovídá s jistou nadsázkou přímo úměrně částce investované do inzerce, respektive do služeb společností specializovaných na tvorbu požadované publicity. Totéž platí i v případě velkých politických stran. Novináři nejsou už dlouho v médiích prvotním hybatelem. Či přesněji mají stále méně vlivu na to, jak se budují dominantní agendy. Jako nosiči vody pouze plní zadané úkoly. Nezřídka ani netuší, do jaké hry byli obsazeni.“
Sám jsem několik let v novinách působil, takže trošku do chodu redakce deníku vidím. Znovu jsem si tedy položil často pokládanou otázku: Slouží opravdu novináři „vyšším“ zájmům? Zpytuji svědomí, probírám se v duchu každodenními poradami a stále si nemohu vzpomenout na jediný případ, kdy by například Německo bylo stavěno do lepšího světla proto, že majoritní akcionář listu je právě z této země. Lovím v paměti, kdy se řešilo, že o tomto podniku nelze psát nic zlého, protože hojně inzeruje. Ne... opravdu si na nic takového nevybavuji.
Jiná otázka je, jak je to s tím nastolováním agendy. Naplnit každý den noviny je pěkná dřina. V takové situaci jste vděční, když vám někdo téma přinese až pod nos v podobě návštěvy významné osobnosti v Česku, tiskové konference plné zvučných jmen, tiskové zprávy přinášející převratné zjištění... ano, to všechno jsou situace, kdy je hybatelem někdo jiný. Takových sdělení jsou ale kvanta. Na novináři je, jaké si vybere a do jakého kontextu je umístí. Nechybí samozřejmě ověřování pramene a podobně.
Stále to má dost daleko od „plnění úkolů“, řekl bych. To totiž trošku zavání spikleneckými teoriemi. Mně ale leží na srdci spíše než spiklenecká teorie její pravý opak - obecná praxe. Všední praxí je uvažovat v určitých osvědčených a zaběhaných schématech, protože to tak dělají všichni. Obecná praxe je žábou na kameni myšlení. Vezměte si do ruky několikery noviny ze stejného dne. Nebude vám připadat jedna věc podezřelá? Ano, vždyť ty noviny vypadají často jedny jako druhé. Stejné události, podobné fotografie, podobné členění.
Jak bych si představoval noviny, které by mě konečně bavily? Třeba takto:
- události z vysoké politiky by byly odsunuty na náležité místo někam dovnitř listu, většina z nich větší důležitost nemá, zejména ne hašteření politických předáků
- důležitější než průzkumy popularity a slovní přestřelky je konkrétní práce parlamentu
- do popředí by se naopak dostaly události týkající se chodu a rozvoje občanské společnosti
- kultura i ekonomika by často také začínaly již na první straně novin
- zprávy by byly podávány čtivě, ale nezaujatě, bez emocí a potřeby přídavných komentářů – na ty je samostatná rubrika
- povzbuzující příklady a úspěchy by měly stejný nebo větší prostor než katastrofy a tragédie
- komentáře, analýzy a recenze by otevíraly oči, přinášely by nové pohledy a šly by často proti většinovému mínění
- novinář by nečekal na výroční zprávy a tiskové konference, ale sám by upozorňoval na důležitá témata
- lifestylové články patří do časopisů, pokud se nejedná o analýzu trendu
- nebojíme se delších textů; kdo je ochoten číst papírové noviny místo webových, je ochoten strávit i větší porci písmenek, pokud jsou k věci.
Ano, tak vypadá sen jednoho nosiče vody. Pak se obvykle probudím, nadhodím si na rameni popruh od naplněných měchů a vykročím dál směrem od pramene.
