Pivo chutná nejlíp po fotbale
Michal Kašpárek, Knižní recenze, 22.07.2010
Polský sociolog Zygmunt Bauman píše o postmoderním světě, ve kterém lidé své životy nežijí, ale jenom krájí.
Jestliže záříte na nebi hvězdiček lokálního šoubyznysu, můžete v klidu roztáhnout nohy pro fotografa pornočasopisu - běda ale, když vám někde ujede rasistická poznámka Předseda levicové strany pleská o stůl naditou šrajtoflí, zatímco nejbohatší Čech si nejvíc užije dovolenou s dětmi pod stanem. Filmy začínají od konce, končívají na začátku a i když tohle přetrpíte, pořád se nedozvíte, kdo byl vlastně klaďas a kdo záporák.
Taky se začínáte v současném světě ztrácet?
My v Brně tomu říkáme šaškec, sociologové mají trochu složitější označení: postmoderní éra. Někdy po druhé světové válce se v západním světě rozmazaly jasné hranice mezi dovoleným a zakázaným, mezi povinným a dobrovolným, mezi mužem a ženou - a všichni žbluňk do morálního bahna, anebo do osvěžující bystřiny smývající křivdy předchozích generací, jak chcete.
Útlá kniha polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době je skvělé místo, kde začít, pokud byste rádi blázinci okolo nás lépe porozuměli.
Zevlouni, tuláci, turisté a hráči
Deset životních partnerů, dvacet povolání. Nad čím by se vaše babička křižovala, to vám přijde docela normální. Bauman by si notoval s Hanou Maciuchovou, která se ve filmu Samotáři pohoršovala nad svou dcerou: "Vy ten život nežijete! Vy ten život krájíte!"
V Úvahách o postmoderní době vtipně popisuje čtyři osobnostní vzorce, které vystihují postmoderního člověka:
Zevlouna, sklouzávajícího po povrchu všech těch atrakcí okolo - výkladních skříní, efektních filmů, desítek televizních kanálů...
Tuláka, pro kterého je život jedna velká změna a žádná událost nemá větší význam, než kterákoliv zastávka na dlouhém špacíru. Všimněte si, jak se blahosklonně usmíváme nad lidmi, kteří vstupují do čtvrtého manželství, a jak závidíme úspěšnějším přátelům užívajícím si dlouhé dovolené na různých místech světa. A přitom nedávno...: "Na počátku moderní epochy byl tulák veřejným nepřítelem číslo jedna. Anglickému alžbětínskému zákonodárství dominoval strach z lidí bez stálého bydliště, bez pravidelného hlášení, z bezdomovců a z lidí bez domovské příslušnosti." Z psance je najednou vzor.
Turistu, držícího si při takové životní cestě odstup od ostatních lidí a společenských problémů, protože je všude přece jen hostem a může si užívat to, že jej se přece nic netýká.
Hráče. Mgr. Radovana Kalužu, znáte?
Není těžké se v těchto postavách poznat - a naštvat se otcovsky poučným tónem, kterým o postmoderním člověku autor píše.
Jedy a protijedy
V druhé části knihy se Bauman odpichuje od často opakovaného postřehu, že dva nejprodávanější literární žánry současnosti jsou kuchařky - a knihy o hubnutí. Za roky, co není zapotřebí, aby měl západní člověk dost sil na to vydržet 12hodinovou šichtu u běžícího pásu, protože mu stačí sedět osm hodin u počítače, jsme si vymysleli nové biče, nutící nás zůstat ve formě: "Výkonné je takové tělo, které je vnímavé, schopné vstřebávat, připravené k absorpci rozkoší. Rozkoší všeho druhu - sexuálních, gastronomických, sluchových, a dalších, jež může zažívat pouze tělo vycvičené v umění pociťovat rozkoš."
Rozpor mezi "braním jedů" a "aplikací protijedů" je nabíledni: vzpomeňte si, jak jsou média v prosinci posedlá cukrovím a v lednu dietami, nebo jak dobře chutná pivo po dvouhodinovém čutání s kamarády. Navíc bez výčitek - vždyť je to ionťák!
Stejně tak se nabízí postřeh, že se vlastně rafinovaně snažíme oddálit osud - zuřivě sportujeme, abychom déle žili, používáme antikoncepci, abychom později rodili... "Jestliže se dříve předpokládalo, že aktéři jednají ve jménu budoucnosti, dnes se předpokládá, že budoucnost je vůči aktérovi nepřející silou, která potlačuje svobodu, paralyzuje vůli a poutá jeho ruce příliš dlouho."
Nepřipadne vám, že ta slova sedí i na současnou politiku? Hrozby státních bankrotů, globálního oteplování, vymírání populace, nedostatku peněz na důchody, islamizace Evropy - věnovali někdy v historii politici a novináři tolik pozornosti problémům, které teprve přijdou, a bůhví jestli vůbec kdy?
Šance být spravedlivým i v džungli
Bauman se hned v úvodu vzdává ambice cokoliv kvantifikovat a potvrdit čísly - celá kniha se skládá jen z metafor, anekdot a tu a tam nějaké té citace. Podobá se v tom Slavoji Žižkovi, který má ale daleko rozeklanější jazyk a jedovatější zuby. Polský sociolog postmoderním člověkem neopovrhuje, byť se nad ním rád ušklíbne. Úvahy o postmoderní době nemají ambici současný svět do mrtě vysvětlit, spíš jsou skvělým odrazovým můstkem, pokud chcete o postmoderní éře sami začít přemýšlet - nebo si od ní držet zdravý odstup.
A hlavně, autor v často odsuzované postmoderní morální a kulturní džungli nachází docela slušnou porci naděje: "Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti a nemají kam utéci: musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti a tedy vlastní mravní odpovědnosti, kterou jim nelze vzít, ale jíž se ani nemohou zříci. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Dává však také morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl." To, že vám rozdíl mezi dobrem a zlem už nikdo nevbije do hlavy na hodinách katechismu anebo stranického školení, ještě neznamená, že hranice mezi správným a špatným přestala existovat. Jen ji musíme objevovat sami, každý den, znovu a znovu.
