Ekonomické bajky pro studované i laiky

Taky vždycky tiše úpíte, když si mezi svátky musíte vyslechnout bizarní recepty pratety Julie nebo spolužáka Františka na vyřešení krize, nezaměstnanosti, drahoty a vůbec všeho?

Většinou neříkám nic, protože ty lidi mám rád a nechci zadat k hádce. O to víc si ale přeju, abych jednou pod stromkem našel nějaký obrázkový úvod do ekonomie, který by stačilo nenápadně nechat položený na stole... Ne kvůli politické agitaci, jen pro vysvětlení dvou základních, leč mnohými netušených, informací:

• Objem bohatství v žádné společnosti ani na celém světě není definitivní. Neplatí, že aby jeden zbohatl, musí jiný zchudnout. Bohatnout i chudnout totiž mohou i všichni naráz;
• Je složité zbohatnout tím, že budeme něco rozbíjet (stará auta, například).

Mám rád Ekonomii v jedné lekci - té ale chybí ty obrázky. Letos se mi však přání skoro vyplnilo - po novém roce mi přišel recenzní výtisk Ekonomických bajek pro studované i laiky. Píšu skoro, protože ta kniha je výborná i strašidelná zároveň.

Z chatrče na toxickou hypotéku zpět do lahve od octa

Když se bratři Schiffové jako malí kluci nudili v autě, jejich táta Irwin - sám zdatný popularizátor ekonomie a autor oblíbeného komixu o hospodářském růstu - jim vykládal příběhy o třech rybářích, Adamovi, Bédovi a Čendovi, kteří žijí na pustém ostrově a den co den se lopotí, aby každý z moře vylovil alespoň jednu rybku a najedl se. Nelze se proto příliš divit, že když Peter a Andrew vyrostli, rozhodli se ilustrovat základní ekonomická pravidla i příčiny současné krize právě na starých rybářských bajkách.

Na pustém ostrově jejich kniha začíná a na tom samém ostrově o dvě stě stránek později i končí. O ekonomii i ekonomice se toho ale i tak dozvíte habaděj. Vše začíná Adamovým riskem v podobě jednodenního hladovění při výrobě podběráku, díky kterému ale následně uloví víc ryb, než kolik může sníst. Na ostrově tak vznikne první kapitál, trh, průmysl - a nakonec i stát, Usonie, který obchoduje s jinými ostrovy.

Vše krásně funguje do chvíle, než začnou politici nahrazovat reálné ryby, celou dobu fungující jako platidlo, rybami toxickými a následně o závod tištěnými bankovkami (“šupinami”) bez reálné hodnoty. Pak vypukne chatrčová mánie, ne nepodobná Werichově pohádce, v níž chtěla rybářova žena bydlet líp a líp, aniž by hnula prstem. Anebo, samozřejmě, hypoteční krizi.

Vše končí nájezdem rozumněji hospodařících cizinců, kteří oderou Unisoňany o poslední šupinu. Těm pak nezbude nic jiného, než zase dumat, jakže se vlastně vyráběl ten podběrák. Werich by je nejspíš ještě zlomyslně ubytoval v lahvi od octa. Bratrům Schiffovým ale takový trest stačí…

Spousta postřehů v knize je krásně jednoduchá: “Keynesiánci bohužel stavějí vůz před koně. Utrácení pro utrácení je k ničemu. Co kdybych utratil milion, ale koupil bych si jen vzduch? Jak bych tím prospěl společnosti? Určitě bych prospěl prodavači vzduchu. Milion dolarů by se přemístil z mé kapsy do jeho. Z hlediska moderních ekonomických ukazatelů, jako je například hrubý domácí produkt, by taková transakce vypadala jako ryzí, nefalšovaná hospodářská aktivita. Statistik by řekl, že jsme dosáhli milionového růstu.”

Díky tomu, že v první části příběhu existuje jediný „prostředek směny“, ryby, se Schiffům daří krásně vysvětlit, jak funguje směna zboží a služeb mezi lidmi jako taková. Z knihy tak klidně můžete číst svým dětem před spaním. Pokud jim ale chcete zachránit duši, přestaňte zhruba v půlce.

Své ženy si cením na deset ryb, svých dětí na třicet

Svět bratří Schiffů totiž stojí jen na rybách. Je to smutné - a nereálné. Neexistují tu rodinné vztahy, láska, náboženství, kultura ani tradice. Lidé zkrátka nemají žádný jiný důvod něco dělat, než je zajištění pravidelného přísunu bílkovin a vitamínu D. Jediným morálním imperativem v Unisonii je, že se ryby nesmějí krást. Jejich přísun z oceánu je mimochodem stabilní a očividně nevyčerpatelný. Štěstí se tu měří snadno: čím méně času lidé tráví získáváním ryb a víc odpočívají, tím jsou spokojenější. A všichni jsou samozřejmě dostatečně fit na to, aby mohli rybařit, kdykoli je to potřeba. Nanejvýš na pár dní lehnou s chřipkou, ale od toho přece mají úspory.

Ekonomie v jedné lekci se mi tak líbila, protože v ní Henry Hazlitt zůstává neutrální mezi politickou pravicí a levicí. Nepropaguje za každou cenu svůj světonázor - jen říká, že vše má svoji hodnotu a dobrý hospodář by si ji měl vždy uvědomovat. Ne vždy ji ale lze “přepočítat na ryby”. Penězi umíme vyjádřit hlavně hodnotu uspokojení našich nejnižších potřeb - přesně víme, kolik “má stát” oběd, střecha nad hlavou či teplé oblečení, protože to vše umíme směnit na trhu s jasnými, převážně racionálními pravidly.

Schiffové při zapáleném vysvětlování zapomněli, že ekonomie není jen vědou o uspokojování základních potřeb, ale také o možnostech společenského a duševního sebenaplnění, o hledání skrytých nákladů, nepřímých a dlouhodobých důsledcích lidského chování a spoustě dalších proměnných. Nepřímo tvrdí, že když tyhle jevy nelze přepočítat na ryby či peníze, nemají žádnou hodnotu - mnohdy je to při tom naopak.

Jejich svět je studený jak ta ryba vytažená z vody. V tom našem je záhodno dál se pokoušet přijít na to, jestli nás všechna ta draze vykoupená pozitiva a sociální jistoty nedělají šťastnějšími nebo klidnějšími, než by zvládla lednička plná makrel. A jestli si v našich soukromých životech vystačíme s prací, jídlem a odpočinkem, nebo jestli budeme hledat ještě i někde jinde.

Tady už Schiffové nepomůžou - dlužno ovšem dodat, že to asi ani nebyla jejich ambice. Tu základní, vyvrátit některé rozšířené ekonomické bludy, naplnili obstojně.

Peter D. Schiff a Andrew J. Schiff: Ekonomické bajky, pro studované i laiky. Jak ekonomika roste a proč krachuje. Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2010, 256 stran, 298 Kč.