Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Reformy podle TOP 87: Jak končil perestrojkový experiment

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
4. 8. 2011
 5 074

Provokativní historická publikace Konec experimentu dokumentuje snahu soudruhů o přestavbu socialismu. A mimoděk ukazuje, v čem se tehdejší doba podobá té dnešní.

Reformy podle TOP 87: Jak končil perestrojkový experiment

„Knihou o přestavbě si nejspíš nezískám mnoho nových přátel,“ začíná historik Michal Pullmann rychle vyprodanou, leč v srpnu dotiskovanou studii Konec experimentu, přestavba a pád komunismu v Československu. A měl pravdu. Kritik-kat Jan Rejžek přidal v Lidovkách k obvyklé popravě tentokrát i nadstandardní pomočení sťatého: „S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980–1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž.“

Cože si to ten – skoro čtyřicetiletý – harant Pullmann dovolil napsat? Nic menšího, než že se většině Čechů a Slováků na konci socíku žilo vlastně dobře.

Nemusíme spolu souhlasit, ale hlavně že plácáme stejné nesmysly

Vláda jako by se s nimi během normalizace domluvila: helejte se, od pondělí do pátku budete omílat termíny jako socialismus, zdokonalení, rozvoj, intenzifikace, rovnováha, efektivita, i kdyby to třeba nic neznamenalo. O víkendu si poslouchejte Depešáky, choďte do kostela, zachraňujte lesy, my zkusíme dělat, jako že o tom nevíme. Všechno bude vypadat v pořádku a stabilně.

Přestavba, naordinovaná ze Sovětského svazu, ale v domluvených českých a slovenských kódech udělala neopravitelné trhliny. „Když se v roce 1987 obnažily rozpory a veřejně odhalily rozdíly v hodnoceních, byl tento formální konsenzus ve svých základech zpochybněn, což prohlubovalo nejistotu lidí nejen o tom, jak mají vyjádřit zcela elementární věci, nýbrž i co je vlastně žádoucí a proč. Žádná funkční náhrada za dosavadní konsenzus přitom zatím neexistovala.“

Když se pak společnost koukala po nových hodnotách, tak trochu náhodou nahlédla i do kotelen, odkud se ozývalo: „Pravda! Láska! Svoboda! Tolerance! Duchovní hodnoty!“ Jak rychle ale v posledních měsících totality disidenti a jejich hodnoty získali sympatie, tak rychle o ně po revoluci zase přišli.

Transformace podle TOP 87

Pokud nesouhlasně kroutíte hlavou, odkud si tohle všechno Pullmann vycucal, můžu vás ujistit, že jsem dlouho neviděl tak pečlivou historickou práci s primárními prameny. Autor svá tvrzení podpírá citacemi z projevů premiéra Lubomíra Štrougala, Miroslava Mahdíka, dělníka v údržbě strojů Avia, i staré Škopkové ze Slunce, sena a pár facek.

Čtenáře Finmagu asi nejvíc zaujme kapitola Základna v pohybu, která zachycuje neúspěšné pokusy z let 1986 a pozdějších o zreformování socialistické ekonomiky. „Hlavním cílem debat bylo reformulovat řídící funkci státu a přeměnit jej z direktivní instance, která dodává suroviny, kontroluje výrobu a stanovuje plánované výsledky, v toho, kdo dohlíží na korektnost procedur a přenechává starost o výrobu a směnu podnikům.“

Reformátoři plánovali konec proměn na rok 1995. Tou dobou už Československo mělo být socialistickou ekonomikou s pružným zákoníkem práce, svobodně hospodařícími akciovými podniky, smluvními maloobchodními i velkoobchodními cenami a s novou ústavou, byť zřejmě opět slibující ta samá papírová práva, bez možnosti si je vynutit.

Pokud vám aspoň některé body připomínají současné snahy o reformování českého státu, potažmo Evropské unie, můžete se dle libosti zahihňat nebo si ufňuknout. Po tom oslím můstku ale přejdeme do roku 2011.

Moderní zaklínadla

Kde Pullmann vidí podobnost dvou režimů? „Zdá se, že hesla demokracie, trhu, individuálních šancí a tvrdé práce dnes plní podobnou funkci, jakou měli jejich normalizační předchůdci socialismus, plánování, světlé zítřky nebo dialektický přístup: většinou nepoukazují k adekvátním obsahům a projektům (nemají pevný význam), nýbrž lidem v jejich každodenní komunikaci umožňují ujistit se, že stojí za to mít takový konsenzus, který zaručí všeobecnou spokojenost slušných lidí (většiny obyvatelstva) s pluralitou jejich každodenních orientací a účinně vylučuje vše nebezpečné, špinavé, podezřelé a podvodné (do roku 1989 např. Romy a disidenty, poté Romy, bezdomovce či imigranty).“

Co k téhle hypotéze dodat? Snad jen, že by se Čechům asi žilo líp, kdyby místo bezobsažné „tvrdé práce“ začali stejnou měrou adorovat práci chytrou a užitečnou. A že mi po přečtení knihy naskočilo pár dalších prázdných floskulí, kterými po sobě házíme a snažíme se tak navzájem ujistit, že jako jo:

  • Reformy. Přestavba 2.0. Chvíli to bude bolet, ale pak už bude všechno v cajku: stát bude mít vyrovnaný rozpočet a přitom poskytovat skvělé služby, lidé získají spoustu svobod, a přesto se nebudou navzájem šťouchat lokty. Akorát ani po 22 letech nevíme, jak to udělat. Nicméně všichni rozumný lidi jsou pro reformy, protože takhle to dál nejde, žejo.
  • Inovace, konkurenceschopnost, znalostní ekonomika, diverzita, podpora podnikání a kreativity... Z těch pár slov ušijete cokoliv: promoční projev, zdůvodnění vzniku nové státní instituce, bílou knihu libovolného oboru.
  • „Nejsem rasista, ale...“ Vláda politické korektnosti vyžaduje, abyste nebyli rasisté. Sebeodpornější rasistickou kravinu naštěstí snadno zabalíte do fluskule „Nejsem rasista, ale [doplňte nevybíravou charakteristiku lidí vybraných na základě jejich původu].“ K dostání i v homofobním balení „Já proti nim nic nemám, ale [vyjmenovat, co proti nim všechno mám]“. Všichni jsou tak spokojení. Tedy až na Deža, kterému se líbí Ferko, ale bůhvíproč je nemyslitelné, aby se v naší společnosti bez homofobů a rasistů drželi na ulici za ruce.

A zase ten Švejk

Není to ale tak velké drama, jak to může vypadat. Vyprázdněnými frázemi se totiž v nějaké míře zaklíná a vyztužuje každá společnost. Podle britského kulturologa Stuarta Halla existují tři způsoby, jak může posluchač reagovat na oficiální sdělení, ať už Štrougala, nebo Thatcherové: dominantní, dohodnutý a opoziční. A že byli Češi mistři dohodnutého čtení už před sto lety, to zjistíte třeba z dobrého vojáka Švejka: „Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky,“ svěřuje se třeba tento paní Müllerové a nikde nezjistíte, jestli to myslí vážně, nebo ne.

Konec experimentu se vám nemusí líbit. Není to morálně kýčovitá kniha o komunistické diktatuře, ale vědecká publikace o fraškovitém pokusu o přestavbu plánovací ekonomiky a státních institucí. Schází v ní tedy jímavé pasáže o pekelnících v uniformách StB a bonmoty o frontách na banány. Nebuďte ale jako Rejžek a přečtěte si ji, než se rozčílíte, co takový holobrádek rozumuje o éře, kdy mu ještě ani nebylo dvacet. Jen bacha: její příběh je ponurý a krajně zneklidňující. Jako poslech osmdesátkových Depeche Mode.


Michal Pullmann: Konec experimentu, přestavba a pád komunismu v Československu. Vydalo nakladatelství Scriptorium v roce 2011. 240 stran, 215 Kč.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

Jan RejžekkomunismusMichal Pullmannnormalizaceperestrojkapřestavbasocialismussociálně-tržní hospodářstvíStuart HallŠvejk
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo