Síla zvyku: Kniha, která vám vytáhne prst z nosu

Michal Kašpárek, Knižní recenze, 15.03.2012

Chcete někomu něco prodat? Nebo ze sebe udělat lepšího člověka? K tak rozdílným cílům vede cesta ze stejného místa: musíte pochopit, jak si lidský mozek utváří návyky.

Evžen trpěl po úrazu už víc než deset let poruchou paměti: v hlavě nic neudržel déle než minutu. Jednou ale ochromil doktorku, když se jej v jeho vlastním domě ptala, kde je kuchyně. Řekl, že netuší. „Pak se Evžena otázala, co by udělal, kdyby dostal hlad. Vstal, šel do kuchyně, otevřel skříňku a vzal si oříšky.“

Do jedné prodejny amerického kosmetického řetězce Target zase vběhl rozzuřený otec náctileté dívky: „Tohle jste mojí dceři poslali poštou! Je pořád na střední škole, a vy už jí nabízíte kupony na dětské oblečení a postýlku! To se jí jako snažíte přesvědčit, aby otěhotněla?“ Netušil, že jeho dcera už těhotná je – a že to počítače Targetu zjistily z jejích nákupních zvyků. (Firma k rodičovským kuponům přibalila pár dalších, aby své slídění zaonačila.)

Právě naše zvyky z nás dělají, co jsme, píše reportér New York Times CharlesDuhigg v momentálním amazonovém bestselleru: The Power of Habit: Why We Do What We Do in Life and Business (Síla zvyku: Proč děláme to, co děláme, v soukromí i v práci). Dobrá zpráva: všechny zvyky se dají změnit. A ta špatná: není na to univerzální recept.

Anatomie prstu zastrčeného do nosu

Všechny dobré i špatné zvyky mají podle Duhigga stejný mechanismus fungování: „Mysl obkrouží kolečko kolem tří bodů. Na začátku je podnět – tedy nápověda, která mozku říká, že má přepnout do automatického módu, a který zvyk v něm má vykonat. Pak následuje rutina – fyzická, duševní či emoční. Nakonec přichází odměna, jež mozku napovídá, že si tohle kolečko má zapamatovat pro příště. (…) Postupně se tato smyčka – podnět, rutina, odměna, podnět, rutina odměna – stává více a více automatickou.“

I když autor varuje, že změna návyků není snadná a řešení problémů je vždycky individuální, ukazuje cestu, po které se máte zkusit vydat. Kompasem vám budiž „zlaté pravidlo“: „Špatný návyk nelze potlačit. Pouze jej změnit.“

Nejdřív identifikujte rutinu. Tedy zlozvyk samotný. Řekněme šťourání se v nose.

Pak se pokuste přijít na to, co vás k tomu vlastně vede – přesně popište odměnu. „Pokaždé, když to uděláte, zaznamenejte na papír první tři věci, které vás napadnou. Můžou to být emoce, různé myšlenky, popisy pocitů, nebo prostě jen tři slova, co vám přijdou na mysl.“ Utřeme si tedy prst do kapesníku a píšeme: kontrola, svoboda, úleva.

Ve třetím kroku Duhigg radí izolovat spouštěcí mechanismus. „Experimenty ukázaly, že skoro všechny podněty zapadají do jedné z pěti kategorií: místo, čas, emoční rozpoložení, ostatní lidé, bezprostředně předcházející činnost.“ Tedy: automatické smeknutí čepice při vstupu do kostela, odchod na oběd v 11.45, panák proti rozčilení, cigareta s dávnou láskou z vysoké, ionťák po běhání.

Dejme tomu, že nám ukazováček míří do nozder pokaždé, když jsme frustrováni nedostatkem kontroly. Když čekáme na e-mail, bez kterého nelze dál pracovat, trčíme v dopravní zácpě, posloucháme bezobsažnou přednášku s povinnou účastí.

Zbývá už jen najet na plán, s jehož pomocí škodlivou rutinu nahradíme nějakou přínosnou, ideálně s podobnou odměnou. Nechutné rýpání se v nose lze zaměnit za noblesnější žvýkání párátka, elegantnější přečísnutí kštice, zdravější žvýkání žvýkačky.

Jednoduché? Na papíře ano. V praxi tenhle jednoduchý program může napadnout hned několik virů.

Vůli lze posilovat. Bez pomoci okolí bývá ale bezmocná

Jak napovídá selský rozum, bez silné vůle se se zvyky bojuje těžko. Duhigg ale připomíná, že i vůle se dá trénovat, podobně jako svaly. Mimochodem právě sport sehrál v mnoha osudech roli „klíčového návyku“ – řada novopečených běžců zjistila, že toho na sobě můžou změnit mnohem víc, než si mysleli při válení před televizí.

Klíčovým návykem nemusí být jen sport. Autor zmiňuje experiment, během kterého devětadvacet lidí po čtyři měsíce krotilo své výdaje a zaznamenávalo si každý nákup: „Jejich finanční situace se během programu zlepšila. Co je ale překvapivější: také kouřili méně cigaret a pili méně alkoholu a kofeinu – v průměru o dvě kávy, dvě piva a (mezi kuřáky) patnáct cigaret za den méně.“

Co mají všechny klíčové návyky společného? „Nabízejí to, čemu se v odborné literatuře říká malá vítězství.“ Jakmile jednoho dosáhnete, nakopne vás směrem k dalšímu. Přesně na tomto principu ostatně funguje technika Mít vše hotovo, která i monstrózní několikaměsíční projekty rozbíjí do schůdných dvacetiminutových úkolů.

Zároveň podle Duhigga nelze svobodnou vůli zbožšťovat. Není všemocná, zvyky ji dokážou převálcovat. Jejich utváření si totiž jen málokdy uvědomujeme, podobně jako bychom v příslovečném kotli, pod který lidojedi pomalu přikládají polínka, nevěděli, kdy přesně začít křičet. V závěru knihy autor srovnává dva tragické osudy. Brian Thomas v záchvatu náměsíčnosti zavraždil svou manželku. Angie Bachmannová prohrála jmění v kasinech. Briana soud osvobodil: jednal automaticky, neměl nad svými činy kontrolu, nemohl jim zabránit, litoval jich. Naproti tomu Angie se žádného soucitu nedočkala. Autor přitom poměrně přesvědčivě argumentuje, že její mozek nad hracím stolem fungoval stejně automaticky jako ten Brianův. Žel, manažeři kasin, kteří se nemocné a zadlužené hráčce vtírali do přízně odvozy limuzínou a luxusním ubytováním, neporušili žádný zákon.

Okolí přitom má na tvorbu – či změny – rutin zásadní vliv. Naštěstí i v dobrém. Právě proto fungují podpůrné skupiny, anonymní alkoholici, cvičení na bootcampech: „Pokud si má člověk udržet nový zvyk, musí věřit tomu, že je změna možná. Nejčastěji si to lze vštípit pouze ve skupině.“

Příručka sebehackerů

The Power of Habit lze číst jako objevnou knihu podceňování síly zvyků v tradičním marketingu. V kosmetické firmě Procter & Gamble se dlouho divili, proč se neprodává jejich zázračný odstraňovač pachů Febreze. Trklo je to ve chvíli, kdy se terénní výzkumníci málem pozvraceli smradem v bytě jakési kočičí ženy, která se přitom nad svými mazlíčky rozplývala: „Není to úžasné? Vždyť skoro vůbec nejsou cítit!“ Sprej záhy v P&G přestali prodávat jako zbraň proti zápachům a udělali z něj zvyk, rituální odměnu po domácím úklidu: pššš pššš a jak je tu krásně. Febreze rok na to vydělal firmě 230 milionů dolarů.

Duhigg také inspiruje k rozjímání o souboji svobodné vůle se silou společenských tlaků. Pokud žijete v některém z jednoduchých světů, kde má každý v každém okamžiku stoprocentní zodpovědnost za své činy, nebo kde lze naopak vždy nalézt něco, na co se dá vykecat, měli byste si na jeho argumenty najít čas.

Charles Duhigg: _The Power of Habit: Why We Do What We Do in Life and Business_. Vydalo nakladatelství Random House v únoru 2012, 400 stran, 16 dolarů.