Skryté agendy katastrofismu

Ivan Adamovič, Knižní recenze, 10.12.2009

Slavného spisovatele science fiction a popularizátora vědy Arthura C. Clarka se lidé často ptali, zda věří na UFO, tedy na létající talíře domněle přilétající z vesmíru. Clarke odpovídal: „Kdybyste viděli tolik různých UFO, jako jsem v životě viděl já, také byste v ně přestali věřit.“ Mohl bych tento výrok pozměnit a říct: „Kdybyste četli o tolika koncích světa, také byste se ho přestali bát.“

Bylo by naivní domnívat se, že katastrofy, včetně těch globálních, se odehrávají pouze ve světě fikce. Hrozba budoucích rizik je velmi vážnou agendou pro současnost, byť – pokud je mi známo- neexistuje žádný krizový výbor planety Země, který by měl globální hrozby v popisu práce. Proto nás mohou rozesmávat katastrofické filmy, kde řešení invaze Marťanů či bortící se zemské kůry bere osobně do ruky prezident Spojených států amerických.

Kdo nás zachrání

Ale možná je tato situace realitě nejbližší. Rozhodně to zní o něco legitimněji, než kdyby o záchraně světa rozhodoval Jihokorejec Ban Ki-mun či Belgičan Herman van Rompuy. Jestli nevíte, kdo to je, jedná se o generálního tajemníka OSN respektive prezidenta Evropské unie.

Otázkou je, jak se na budoucí rizika připravit. Problematická jsou zejména taková rizika, která nemají v dohledné minulosti precedens, či taková, která nastupují pozvolna a křivka budoucího vývoje je stejně nevyzpytatelná jako křivka vývoje finančních trhů. Příkladem z první skupiny je riziko srážky s asteroidem. Vlády světových mocností stojí před dilematem, jakou sumu by měly na řešení tohoto rizika vyčlenit. Na jedné misce vah stojí riziko, které je absolutní – konec života na Zemi, pokud bude asteroid alespoň průměrně velký. Na druhé misce vah leží dobrá víra, že se to zatím nestalo, co lidská paměť sahá. A zástupce dinosaurů, který by na to agentuře NASA odhlasoval vyšší rozpočet, se bohužel v americkém Kongresu nevyskytuje. Jako chabá útěcha může sloužit fakt, že významné nálezy kostí vyhynulých ještěrů se velmi často nacházejí právě na území Spojených států, jako jakési memento mori, varovný pařát prostrčený skrz milénia.

Smlouváním s budoucností je i postoj vůči globálním epidemiím typu prasečí či ptačí chřipky. V tomto ohledu by bylo možná nejlepší ptát se kromě lékařů také bookmakerů sázkových společností, neboť jsou to právě tito lidé, kteří mají odhadování budoucnosti v náplni práce. Zatímco spisovatel science fiction se může mýlit ve svých odhadech podle libosti, stačí jediný mylný odhad bookmakera a celá firma může zbankrotovat.

Za všechno můžou média?

Média jsou často označována za strůjce jakési bubliny, nafukované někam mimo skutečnost. Znovu se tento příměr objevil u prasečí chřipky. Podle nedávné zprávy pokládá většina praktických lékařů epidemii prasečí chřipky za mediální bublinu. Ve skutečnosti média spíše realitu kopírují, jenže realita, to jsou v tomto smyslu i lidské představy, obavy a předsudky. Kdyby se na ně novinář neohlížel, dlouho by v masovém periodiku nezůstal, nikdo by ho totiž paradoxně nebral vážně. A co se lékařů týče, ačkoliv pokládají epidemii za bublinu, jedna třetina se jich přesto nechala očkovat vakcínou s neověřenými vedlejšími účinky. Prý pro jistotu.

Toto riskantní očkování pro jistotu je typickým příkladem duality stupňujícího se bezpečí a zranitelnosti, důvěry a rizika, jež jsou podle sociologa Anthonyho Giddense charakteristické pro současnou západní civilizaci ve stádiu takzvané vysoké modernity.

Čím je západní společnost více chráněna před dřívějšími riziky, tím více je zároveň zranitelná riziky novými. Čím je mechanismus naší civilizace komplexnější, tím je choulostivější. Jsme stále více napínáni mezi delegovanou jistotou ochrany a rizikem kolapsu na mnoha úrovních, přičemž ani nad jedním ani nad druhým nemáme téměř žádnou kontrolu. Podle mediálního teoretika Jaromíra Volka toto napětí na nižší úrovni reprezentují právě média, ovšem nikoliv obě polohy zároveň, ale v po sobě jdoucích vlnách.

Média ze své podstaty prahnou po každém záchvěvu nejistoty a katastrofy, vrhají se po něm jako entomolog za vzácným motýlem, aby vzápětí mohla přinášet uklidňující zvěsti o tom, že nebezpečí není zase tak vysoké. Experti prostřednictvím médií veřejnost uklidňují, že na prasečí chřipku stačí pořádně si mýt ruce a jíst jablka, případně že se po těžkém období krize ekonomika odrazila ode dna – což je mimochodem zpráva, kterou noviny přinášejí s železnou pravidelností již několik měsíců.

Konejšení před světem

Proč nám to ta média dělají? Odpověď může být téměř psychoanalytická. Snahou každého média je navyšování vlastní autority. Médium bez autority je leda pro smích. Každý z nás máme v sobě již od útlého dětství zakódovanou autoritu našich rodičů, jejich systém příkazů a zákazů, trestů a pochval. Média patrně instinktivně přejímají tuto rodičovskou úlohu a kombinací hrozby a konejšení v nás spouštějí zasutou potřebu se k této autoritě přimknout a spoléhat na ni.

Oblouk od hrozby celosvětové katastrofy k intimnímu rozměru osobní zkušenosti je jen zdánlivě velký. My lidé jsme tak uzpůsobeni, že nedokážeme myslet v měřítku lidstva. Všechny ty velké koncepty včetně konce světa si musíme přeložit do dimenzí uchopitelných naší vlastní existencí. Dobře je to vidět na katastrofických velkofilmech. Lidský příběh v jejich jádru není diktován jen logikou kvalitního vypravěčství, ale i potřebou ukázat to velké v menším měřítku.

Nejinak je tomu i v nejnovějším katastrofickém velkofilmu Rolanda Emmericha 2012. Borcení kontinentů, pohlcení Washingtonu i Himálaje rozbouřenými vlnami oceánu nás nedojme tolik jako slzy v očích hlavního hrdiny po rozvodu hledícího na rodinnou pohodu mezi jeho synem a náhradním tatínkem. A nikdo z diváků by nevěřil, že se civilizace po globální potopě dá doopravdy znovu do pořádku, nebýt sjednocení rozpadlé rodiny znovu v jeden funkční celek. Vše přebytečné muselo zmizet pod hladinou. Tatínek číslo 2, který byl sice fajn, ale geny jsou geny, i téměř celé lidstvo, kterého bylo v poslední době přece jen trochu moc.

Varovný příběh je nosný

Když už jsme zmínili geny, sestupme ještě o úroveň níže, od individuálního příběhu k samotné jednotce kulturní informace, po níž se používá označení mém, po vzoru gen. Ačkoliv není jisté, zda memy doopravdy existují, nový módní obor memetika se má čile k světu a vysvětluje šíření idejí v analogii k přenášení virové nákazy či genetických informací. Ideje, které si zapamatujeme a rádi je předáváme dál, jsou evolučně vítěznými memy, ty ostatní mají smůlu.

Podobně jako v biologii, i v memetice funguje systém parazitování. Některé ideje se prostě svezou na zádech jiných, chytlavějších. Katastrofismus funguje přesně podle těchto principů. Informace o katastrofě, ať již hrozící nebo zažehnávané, je jednoznačně chytlavá idea. Vrozený pud sebezáchovy nás nenechá tato zprávy ignorovat a kromě toho jsou tu i ony nevědomé vazby na dětství, o nichž jsme se zmínili. Na tomto katastrofickém memu ale obvykle parazitují další memy či ideje, které jsou nám podsouvány v druhém plánu.

Všichni ti věrozvěsti a hlasatelé soudného dne, které známe z filmů a fotografií amerických velkoměst, ony kráčející cedule s nápisem Konec světa se blíží, nám přece nenesou tuto holou informaci. Vždy je něco v pozadí, obvykle nabádání k sebezpytování a natažení ruky po spásném lanu, které nám spouští v této poslední hodince Pánbůh.

Spása v hodině poslední

Nejinak je tomu i u dnes tak populární teorie o konci světa signalizovaném údajným koncem mayského kalendáře v roce 2012. Není náhodou, že se této teorii nejlépe daří v prostředí nových náboženství typu New Age. Tyto knihy nekončívají chmurným věštěním zkázy lidstva, ale naopak radostnou zvěstí, že konec světa jak ho známe může být zároveň zrodem světa nového, jak ho ještě neznáme, ale brzy poznáme. Stačí namátkou otevřít čerstvě vydanou knihu amerického geologa Ronalda Bonewitze Mayské proroctví. I ta pochopitelně končí nadějí a slovy: Vzhledem ke stavu, v jakém se naše civilizace momentálně nachází, je toto proroctví poslední výzvou k duchovní proměně.

Kolik jsme těch posledních výzev za posledních pár století již slyšeli? Překvapivě je mezi těmi posledními i kniha jednoho z nejrespektovanějších kosmologů současnosti, totiž Naše poslední století (Our Final Century) od Martina Reese vydaná v roce 2003. Britský vědec zde předkládá celou řadu scénářů, jak by mohla v nejbližších desetiletích naše civilizace vyhynout. Do roku 2020 například předpovídá bioteroristický útok, při kterém zahyne minimálně milion lidí. Poselství knihy je jednoduché: máme pouze padesátiprocentní šanci, že se lidstvo dožije konce 21. století.

Jak k těmto číslům přišel, Rees příliš nevysvětluje, za což si vysloužil vlnu kritiky. Jakou agendu svou knihou vlastně sledoval? Více peněz pro vědu asi ne, protože v jedné z kapitol se spíše těší na to, až věda svůj překotný postup zpomalí. Vysvětlením by mohlo být to, že i Rees je praktikujícím křesťanem, tudíž nějaká evangelizační snaha není vyloučená. A co se potenciálu takového bestselleru ke zvýšení respektu a autority týče, ten je samozřejmě značný. Ostatně Rees byl necelé dva roky po vydání této knihy povýšen do hodnosti Lorda. Že by za zásluhy o lidstvo?

Přiznejme si, že možností jak zničit svět je čím dál více. Ale nezapomeňme také na to, že většina katastrofistů jsou exemplárními příklady chronocentrismu. Chronocentrismus je pocit, že právě tato doba je něčím výjimečná, ba ojedinělá. Příběh lidstva je oproti délce lidského života nesmírně dlouhý. A tak když už chronocentrista nemohl být u počátku tohoto příběhu, svítá mu alespoň naděje, že bude u jeho konce.

Text byl přednesen na konferenci 15E15: Různé podoby rizika.

Foto: Profimedia.cz