Všechno, co jste kdy chtěli vědět o introvertech, ale styděli jste se zeptat

Není těžké pochopit, proč kniha Susan Cainové Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit letos vyhrála čtenářskou cenu webu GoodReads za literaturu faktu. Pozná se v ní totiž každý introvert: „I teď, když jste dospělí, můžete stále cítit osten viny, odmítnete-li pozvání na večeři a dáte přednost dobré knize. Nebo třeba jíte v restauracích rádi sami a obešli byste se bez soucitných pohledů od ostatních strávníků.“ Tyto věty jsem četl o samotě v pivnici, na které mám rád, že u ostatních stolů sedávají podobně osamělí týpci s Kindlem a že se nikdo nikoho na nic neptá. Útulna introvertů.

Takže láska? Byla by, kdybych se z knihy potřeboval ujistit, že je samotářství, uzavřenost a přemýšlivost normální. To už jsem si ale vyřešil, a takovému čtenáři Ticho zas tolik nenabídne.

Introvertem na poloviční úvazek

Jak při svém osamělém vysedávání po kavárnách a hospodách poslouchám cizí rozhovory, zjišťuju, že pořád frčí pseudopsychologické umísťování osobností na jednoduché škály. Jeden je „jasnej buzerant“, druhej „totální depkař“, třetí „typická extrovertka“. Cainová ale ukazuje, že ani mezi introverty a extroverty nevede jasná hraniční čára:

• „Podle teorie volných osobnostních rysů jsme se narodili a jsme kulturně obdařeni jistými osobnostními rysy – introverzí například – ale umíme jednat a jednáme mimo svůj charakter ve službách základních osobních projektů. Jinými slovy jsou introverti schopní jednat jako extroverti kvůli práci, kterou považují za důležitou, lidem, které milují, nebo čemukoliv, co mají ve velké vážnosti.“
• Míru něčí introverze nebo extroverze lze popsat hned podle několika veličin. Krotí se člověk ve společnosti druhých a snaží se vysledovat žádoucí normy chování - nebo své projevy řídí spíš vnitřním kompasem, bez ohledu na ostatní? Je citlivý k vnějším podnětům – nebo má kolem sebe štít? Čtenáře může v téhle souvislosti překvapit výzkum psychologa Jeroma Kagana: z dětí, které ve čtyřech měsících reagovaly jeho na podněty živěji než ostatní, vyrůstali spíš introverti. Dává to smysl: takoví caparti prostě silněji vnímali okolí. Budoucí extroverti byli apatičtí a podněty je nijak nevzrušovaly, což vysvětluje, proč jim později scházely různé zábrany.
• Introverze a extroverze má v každé kultuře i době trochu jinou podobu: „Právě díky uctívání vztahů na sebe například sociální úzkostná porucha v Japonsku, kde je známá jako taidžin kjófušo, bere nikoliv podobu nadměrného strachu z toho, že se ztrapníme, jako tomu je ve Spojených státech, ale že ztrapníme druhé.“

S úkryty jde všechno snáz

Cainová cituje požehnané množství psychologických experimentů – velké plus za to, že v e-booku vedou odkazy z hlavního textu do poznámek! – a k tomu navštívila spoustu kurzů pro stydlíny a mluvila s desítkami lidí. Těm ale dala až příliš velký prostor: většina partnerských neshod a kariérních problémů se dala načrtnout v jediném odstavci, a přitom zabírají i dvě strany. Otravuje to.

Na reportérské práci staví autorka finiš s praktickými radami: nesnažte se svou osobnost měnit zgruntu a násilím. Nepřeučujte svoje introvertní děti na průrazné kovboje, naděláte víc škody než užitku. Pokud vám nebo jim introverze snižuje kvalitu života, vydejte se cestou chytrých fíglů: „Můžete si uspořádat svůj život způsobem, kterému psychologové říkají optimální úroveň aktivace a kterému já říkám efektivní bod.“ Před nástupem do nové práce zvažte, jestli vám nabídne dost „rehabilitačních úkrytů“, tedy jestli budete mít coby introverti dost času na odpočinek s rodinou nebo nad knihou. Radí toho samozřejmě víc, ale nevyžvaníme si přece všechno.

„Vaše biologické nastavení jste vy?“

Čekal jsem o něco objevnější doporučení – možná je to ale tím, že téma studu řeším od patnácti, „vyautoval jsem se“ coby introvert, nemám s tím problém a nepatřím tak úplně do cílovky. U dalších zklamání už ale nemusím přemýšlet nad tím, na které straně byla chyba.

Zatímco poppsychologické knihy Rychlé a pomalé myšlení a Chyby se staly vysekávají poklonu experimentální psychologii, „skutečné vědě“ o lidské duši, Ticho tento přístup míchá s překonaným Carlem Jungem a jeho na vodě plovoucími teoriemi. Škoda, byť je kniha po téhle stránce pořád o mnoho pater nad všemi těmi Muži z Marsu a ženami z Venuše.

I originál bohužel plave v některých reálích nebo interpetaci výzkumů. O dvou basketbalových týmech, které hrály v sezóně 1988/1989 jedenáct zápasů soutěže NCAA bez publika, Cainová píše: „Oba týmy hrály mnohem lépe (například vyšší procentuální úspěšnost volných hodů) bez fanoušků, dokonce i bez zbožňujících domácích fandů, kteří by je znervózňovali.“ O publiku se přitom mluví jako o „en plus prvním“ hráči a ne bezdůvodně: v české fotbalové lize letos týmy doma nasbíraly 223 bodů, venku 121. Že by za to mohla spíš nenávist diváků na zájezdech? Nedozvíme se, bohužel. Víme zato, že si autorka pokroutila firemní kulturu v 37 Signals, jejíž šéf prý od zaměstnanců „nepožaduje, aby docházeli do práce, dokonce ani na schůzky ne. Zejména ne na ty, které Fried považuje za toxické.“ Porady omezili, zbavili se těch nesmyslných, ale scházejí se pořád, jak vyplývá z knihy Restart.

Nejvíc zážitek z Ticha kazí nemotorný překlad. Pokud jste klopýtavý sloh nedocenili z ukázek, žasněte nad nadpisem druhé části: „Vaše biologické nastavení jste vy?“ Vadilo mi pletení „evangelíků“ (křesťanů, pro které je konečnou autoritou evangelium, nikoliv církev) a „evangelikálů“ (tedy těch, kteří na víru vášnivě obrací ostatní). Ano, dílem se ve Státech obě skupiny protínají, u nás ale v mnohem menší míře a hlavně – ne každý člen nějaké komunity je rovnou komunista, že. To není bohužel vše. Nepřirozené obraty, dlouhá souvětí, přemnožený trpný rod – tři klasické nemoci překladů, kvůli kterým paušálně radím: čtěte originály. Je lepší zdokonalovat si angličtinu než kazit češtinu.

Jako masovka je Ticho v pořádku. Rodiče ztrápení tím, že jejich děti tráví moc času v knihách a málo na hřišti, i obchoďáci hledající cestu ke geekovským kolegům dostali důstojnou příručku. Vyloženě líbit se vám bude v případě, že nevíte, jestli je vaše introverze normální a jestli se s ní vůbec dá žít. Pokud už jste si ale tyhle věci vyřešili, doporučuju spíš než po soft psychologii skřípající v každém druhém slovním obratu sáhnout po krásné literatuře: po Stepním vlku, Příliš hlučné samotě nebo po čemkoliv od Jana Skácela. Mimochodem, v mé čtecí hospodě bývá přes den ještě jeden volný stůl.

Susan Cainová: ­Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit. Vydalo nakladatelství Melvil v prosinci 2012. 346 stran, 329 korun.

Autor recenze získal od nakladatelství Melvil kopii e-booku Ticho zdarma. Na jaře pro ně přeložil knihu Kraď jako umělec.