Vzepři se věřitelům!

Dlouho jsem nečetl tak radikální, chytrou, objevnou a naštvanou knihu, jakou je epopej o pěti miléniích dluhů: Debt: The First 5,000 Years. Antropolog-anarchista David Graeber v ní proklíná státy, trhy, banky, církve a hlavně mýty, díky kterým tyhle instituce mohou působit přirozeně, věčně a neměnně. 544 stranami se budete prokousávat dva celé dny a můžu vám garantovat, že pak svět uvidíte jinýma očima – i když se bez ohledu na svoji politickou orientaci budete s Graeberem většinu času v duchu přít.

Navzdory revolučnímu étosu chybí knize slogan, provolání k boji, jedna velká všezastřešující myšlenka. Místo toho Graeber nabízí desítky radikálních názorů na fungování ekonomiky i znepokojujících skutečností vytěsněných z kolektivního vědomí:

Tatínku, proč jsou na světě penízky? – Protože bez nich by si mezi sebou museli lidi všechno vyměňovat. Když bys měl jenom slepičky a zubař zrovna potřeboval kravičku, tak by tě pak bolel nevytrženej zoubek, hlupáčku…

Špatně.

„Známe téměř nekonečný zástup ekonomických systémů. Dosud ale nevíme o žádné společnosti, kde by běžná ekonomická aktivita fungovala na principu: Dám ti dvacet kuřat a ty mi za to dáš krávu.“ Graeber tohle nepoužívá jako argument proti penězům, spíš proti nedostatku fantazie a rozhledu. „Primitivní“ společnosti se prostě uměly dělit – a vyvinuly si důvtipné systémy obdarovávání. (Dlužno dodat, že i ony měly zkušenost s násilím nebo otroctvím, jak dokládá popis jedné z největších nepeněžních ekonomik dějin – Incké říše – v magazínu io9.)

Etymologický rozbor frází „please“, „thank you“, „my pleasure“, „you're welcome“ nebo „merci“ patří k vrcholům knížky. Graeber na nich ukazuje, že jsme se po příchodu obchodní revoluce naučili i drobné laskavosti vnímat jako malé dluhy, které si ihned odpouštíme. Francouzi dokonce prosí o milost. Ideologie vyleptaná přímo do jazyka – a proto neviditelná. Jak třeba zdatní latináři vědí, slova pro prošení a děkování měly jazyky už dřív, ale jejich přeskočení se zřejmě nepovažovalo za hrubou neslušnost.

Mimochodem, věděli jste, že slovo free má původ v německém slovu pro přátelství? Svobodného odlišuje od otroka možnost dělat si přátele, být ukotvený nebo ukotvená v komunitě občanů, v síti lidských vztahů. Důležitá připomínka v době, kdy obsah svobody tolik lidí redukuje na svobodu ekonomickou.

Za svůj život dlužíte Bohu nebo božstvům: to uslyšíte v kostele i na pohanském rituálu. Na každý pád jde o nepříjemnost, protože jak takový dluh chcete splatit? Jednou možností je něco obětovat: tu jehňátko, tu pannu. Druhou, méně krvavou, pak v duchu otčenáše odpustit svým dlužníkům, aby Pán odpustil dluh i vám. S tím se podle Graebera křesťanští intelektuálové vypořádávají celé věky, protože přece Ježíš musel vědět, že to jen tak někdo nedokáže…

Graeber velice podrobně vysvětluje vztah jednotlivých náboženství k dluhům: od judaismu, který velí každý sedmý rok dluhy odpustit, až po islám, o kterém asi víte, že zakazuje lichvu. Neměl jsem tušení, že muslimové prakticky od začátku znají kličky, jak regulace obejít – a proto svérázná verze kapitalismu včetně finančních trhů fungovala na blízkém východě už v době, kdy byla Evropa paralyzovaná katolickým zákazem úroků bez ohledu na jejich výši z roku 1187…

Slogan „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ je samozřejmě nesmyslný, utopický a šílený… až na to, že se touhle logikou všichni docela často řídíme. Graeber tomu říká „baseline communism“, komunismus všedního dne. Řekněte si o cigáro, nebo aspoň o zapalovač. Zeptejte se na cestu. Docela cizí lidé si bezúplatně poskytují zboží i služby, aniž by počítali s tím, že se ještě někdy potkají a budou si to moci vrátit. Zatímco cígo vás nebolí, skočit pro cizí dítě do ledové vody ano – přesto jsme toho schopni, a dokonce na rozdíl od některých kmenů záchranu života nevykupujeme věnováním rodinného příslušníka. Pozitivní zjištění.

Podle Graebera ale redukujeme „všechno společenské jednání jen na směnné vztahy, jako se by všechna pojítka mezi lidmi, ba dokonce lidí k vesmíru samotnému, dala chápat jako prostá obchodní dohoda.“ Vedle směn tu jsou přitom ještě dva modely, které přehlížíme: komunismus všedního dne a hierarchie, tedy třeba vztah dětí k rodičům. Zde se hodí připomenout Graeberovu definici ze začátku knihy: dluh se od ostatních typů závazků liší tím, že lze jeho výši přesně vyčíslit. To s vděčnosti rodičům udělat nemůžete: je absolutní. Nebo by aspoň měla být.

„Naše běžná představa o historii peněz je úplným opakem skutečných dějin. Nezačali jsme směnným obchodem, pak neobjevili peníze a nakonec nevymysleli systémy vzájemných zápočtů. Právě naopak. Nejprve jsme používali to, čemu dnes říkáme virtuální peníze. Mince přišly mnohem později a placení oběživem se nerozšířilo hned a všude – nikdy plně nenahradilo kreditní systémy. Barter se zase jeví být vedlejším produktem používání mincí a bankovek: v historii se takto obvykle vypořádávali lidé, kteří byli zvyklí na peníze, ale neměli je zrovna k dispozici.“ Graeber mohl být konkrétnější v tom, jak přesně vypadaly vzájemné zápočty před vynálezem peněz: mělo snad jít o účetnictví přepočítávající hodnotu služeb a zboží na nějaké zabstraktnělé jednotky, například kusy dobytka. To ale trochu dře o učebnicovou poučku, že koncept hodnoty lidé objevili až spolu s účetnictvím na začátku novověku.

Možná ještě zajímavější je vzorec, který se opakoval po pádu říší, třeba té Římské: mince zmizely z oběhu, lidé ale po celá staletí počítali své účty ve starých měnách.

„Jak jsem ukázal, po celé dějiny se války, státy a trhy živí navzájem. Kvůli dobývání se musí platit daně. A kvůli daním se zakládaly trhy, které vyhovují vládcům i vojákům.“ Že státy daly vzniknout trhům v dnešní podobě, to samozřejmě není argument pro to, aby regulovaly první poslední. Mýtus o jejich odvěké opozici, stejně silné a přirozené jako opozici ohně a vody, ale Graeber rozbíjí přesvědčivě.

Kdybych opravdu hodně chtěl vyšťárat z Debt nějakou sjednocující myšlenku, zněla by: ne všechny dluhy se musí platit. A ne všechny dluhy je proto dobré vymáhat. „Jak říkával klasicista Moses Finley: ve starověkém světě měla všechna revoluční hnutí stejný program: Smažte dluhy a znovu rozdělte půdu.“

Graeber nevolá přímo na barikády, jen tvrdí, že peníze, o které přišly zachraňované banky, přece nebyly skutečné. A že nastal čas přemýšlet nad alternativami, myslet radikálně a nebát se utopií. Jak říká: i myšlenka čtyřicetihodinového pracovního týdne byla přece na začátku absurdní a utopická. „Prvním krokem je uvědomit si, že tak jako nikdo nemá právo vyčíslit naši hodnotu, nikdo ani nemá právo říkat nám, kolik že toho doopravdy dlužíme.“ Na dalších krocích bychom se neshodli, ale tohle si vezmu k srdci.

David Graeber: Debt: The First 5,000 Years – vydalo nakladatelství Melville House v roce 2011, dotištěno v roce 2012. 544 stran, 18 dolarů (20 dolarů pro Kindle).