České čarování s DPH: Proč se nepoučíme z chyb jiných?

Michal Vodrážka, Peníze, 16.08.2011

O dani z přidané hodnoty je dnes slyšet každý den, „definitivní“ dohody vládní koalice o její budoucí podobě se mění rychleji, než ekonomové stačí počítat, co by která varianta pro spotřebitele i národní hospodářství znamenala. Opomineme-li názorový obrat vlády, jejíž představitelé před volbami slibovali, že se daně zvyšovat nebudou, je tu ještě otázka, jak dobře či špatně je zvýšení daní připraveno. Každá daň znamená zatížení ekonomiky, nicméně některé varianty jsou k potenciálu ekonomického růstu i daňovým poplatníkům šetrnější více, jiné méně.

Místo vypouštění pokusných balonků a zjišťování, co ještě veřejnost a Hospodářská komora snesou, by se dalo postupovat i jinak. Chybami se člověk nejlépe učí, proč se tedy nepoučit z chyb jiných a pár vlastních si tak snad ušetřit? Není přitom třeba žádného nového NERVu ani zadávání analýz, jeden kvalitní think tank se specializací na daňovou politiku si totiž už platíme. Letos do rozpočtu OECD přispějeme asi 50 miliony Kč a ignorování jeho doporučení by nás mohlo přijít už v brzké budoucnosti o dost dráž. Podívejme se tedy na jednotlivé návrhy změn DPH optikou Centra pro daňovou politiku a správu OECD.

Výkop 

První dohoda spočívala v přesunu všech výrobků a služeb do základní sazby, která by zůstala na 20 procentech. Věci veřejné trvaly na tom, že musí být zachována nižší sazba pro „základní potraviny“, na jejich seznamu po licitacích zůstalo mléko, brambory, chléb, ryby, zelenina, dětská mléčná výživa, potraviny pro diabetiky a pro bezlepkovou dietu. OECD by přikývlo na jedinou základní sazbu, naopak by bylo proti jakýmkoliv výjimkám. Čím jednodušší je totiž daňový systém (a to neplatí jen pro DPH), tím je efektivnější a přehlednější pro plátce, má nižší administrativní náročnost; a nakonec se tím zamezí i tlaku zájmových skupin na další výjimky a hledání skulinek ze strany plátců – obojí vede k právní nejistotě.

Odstrašujícím příkladem dopadů daňové výjimky na některé potraviny je spor z Velké Británie, kde se Procter & Gamble soudil o to, že Pringles nejsou „smažené bramborové lupínky“ a nepodléhají základní sazbě DPH 17,5 procenta. Argumenty Procter & Gamble byly rozmanité: Pringles se na rozdíl od brambůrek rozpouštějí v ústech, mají jednotný tvar a barvu v přírodě se jinak nevyskytující, vyrábějí se z těsta a jsou podobné spíše sušenkám nebo keksům, proto by měly mít podobně jako sušenky nulovou  sazbu. Soud rozhodl ve prospěch Procter & Gamble se zdůvodněním, že Pringles obsahují pouhých 42 procent brambor, a proto je nelze považovat za „výrobky z brambor, bramborové moučky nebo škrobu“ a zdaňovat základní sazbou.

Co by nás čekalo, pokud by Věci veřejné své výjimky protlačily? Nejprve jsem si představoval lehce absurdní spory o to, jak danit avokádo nebo plantain – jako ovoce, či jako zeleninu? Jenže rychle jsem zjistil, že by asi přišly palby těžšího kalibru, problém by byl i s méně exotickým rajčetem nebo melounem (euroskeptici určitě nezapomenou dodat mrkev). Komické přitom je, že v případě rajčat už před více než sto lety soudní spor o jejich povahu kvůli zdanění proběhl v USA. Tipnete si výsledek? Každopádně fiskus vyhrál.

Ale co sociální dopady jednotné sazby? OECD má za to, že redistributivní cíle prostřednictvím snížené sazby DPH jsou dosaženy málokdy (třeba chleba konzumuje střední třída více než chudí Češi). Obecně je lepší řešit redistribuci cílenými politikami – ať už třeba nižším zdaněním příjmu chudší části populace, nebo zvýšením sociálních dávek. Posvátná kráva rádobyrovné daně, která ve skutečnosti zvýhodňuje zaměstnance s vysoce nadprůměrnými příjmy, u nás asi zabrání tomu prvnímu, nicméně návrhy koalice částečně vynahradit sjednocení sazeb zvýšením některých adresných dávek míří správným směrem.

Druhý pokus

Další verze reformy DPH spočívala ve dvou krocích, a to zvýšení snížené sazby z 10 na 14 procent od roku 2012 a poté sjednocení sazeb na 17,5 procenta v roce 2013. Tentokrát opravdu bez výjimek, neuspěli ani novináři a vydavatelé knih. Jednotná a široká sazba bez výjimek je ideální model, takže tady jasné plus. Na druhou stranu nelze očekávat, že by kvůli snížení DPH došlo k pozorovatelnému snížení spotřebitelských cen. Zkušenosti spíše ukazují, že ušetřené peníze zůstávají u distributorů zboží nebo poskytovatelů služeb a jen minimum se promítne do nižších spotřebitelských cen.

Například Francie v červenci 2009 výrazně snížila DPH na jídlo podávané v pohostinství z 19,6 na 5,5 procenta s tím, že to zvýší spotřebu a promítne se do vyšší zaměstnanosti v sektoru. Svaz podnikatelů v pohostinství se zavázal do dvou let od snížení daně vytvořit 40 tisíc nových pracovních míst. Vyrobily se speciální nálepky pro podniky, které promítnou snížení daně a sníží ceny pokrmů alespoň o 11,8 procenta. A zřejmě putovaly rovnou do sběru, protože po snížení PDH ceny v restauracích sice nejprve opravdu poklesly, ale v průměru o jediné procento. V říjnu 2009 pak už byly vyšší než před snížením daně. Jediným výsledkem snížení základní sazby tak bylo méně peněz ve státní pokladně, kterou tahle legrace vyšla na 3,3 miliardy eur ročně. Jak řekla tehdejší ministryně financí Lagardeová, za to by se dala pořídit nová generace letadlových lodí. Nejasný počet ať už „zachráněných“ (25 tisíc), nebo nově vytvořených (5 300) pracovních míst za takovou cenu ale určitě nestál, protože i v nejoptimističtějším případě, tedy že by vzniklo slíbených 40 tisíc míst, by jedno přišlo na 82 tisíc eur.

Proto by zřejmě nejlepší bylo sjednocení sazeb na 19, případně 20 procentech. U politicky schůdnějších 19 procent se vlk nažere tím, že vláda DPH tak trochu sníží, ale koza zvýšených daňových příjmů, o kterou hlavně jde, zůstane celá. Snížení na 17,5 procenta bychom stejně jako spotřebitelé příliš nepocítili.