Cesta peněz: proč jich k vám tolik nikdy nedojde
Michal Chleboun, Peníze, 29.08.2012
„Za melouch jsem dostal litr,“ konstatoval pan Kučera v hospodě, kam po parném letním dni zašel na svých tradičních pět orosených. „Za pětikilo jsem koupil benzin, přes tři sta jsem dal za cigára a zbytek utratím tady. A prachy jsou v čudu.“
Ne každý ale s panem Kučerou sdílí smutek, že se mu peníze tak rychle rozplynuly. I když tisícikorunu za melouch u pana Horáka dostal na ruku a nezaplatil ani korunu na daních, sociálním nebo zdravotním pojištění, ministr financí si nad jeho výdělkem, zejména díky „struktuře výdajů“, může mnout ruce.
Pojďme si to spočítat, než nám to spočítají sami
Za zmíněných 500 korun koupil pan Kučera asi 14 litrů benzinu. Kdyby žil v daňovém ráji, koupil by ho víc než dvojnásobek, protože základní cena jednoho litru pohonné hmoty je asi 16,60 Kč. K této ceně je ale potřeba přičíst 12,84 Kč spotřební daně. To nám dává dohromady 29,50 Kč. Stát si ale z této ceny vezme ještě dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty, takže pan Kučera zaplatil nejen daň spotřební, ale také DPH ze spotřební daně a samozřejmě ze základní ceny. Výsledkem je cena benzinu 35,40 Kč za jeden litr.
Pan Kučera má v peněžence už jenom pětistovku, zato státní pokladna je o víc než 181 Kč spotřební daně a přes 83 Kč DPH bohatší. Je o 265 korun v plusu.
Jen kousek od benzinky, v krámku na rohu, si pan Kučera koupil čtyři krabičky cigaret. Už dvacet let kouří asi patnáct denně, zásoby mu tedy stačí tak na pět dní. Šestý bude muset pro další. Z každé cigarety poslal pan Kučera na účet ministerstva financí 2,17 Kč jako spotřební daň. Nejen tuto daň, ale i základní cenu každé tabákové dýchací trubičky stát opět zdanil dvacetiprocentní DPH. Suma sumárum zaplatil pan Kučera na dani za čtyři krabičky cigaret 223,60 Kč. Zbývají mu dvě stovky – a to si ještě ani moc neužil. Zato ministr financí se raduje: nějaký Kučera je aktivním sponzorem státní pokladny a dnes už přispěl na letouny CASA, úplatky pro Ratha a nerozevírající se padáky asi 488 korunami!
A protože si náš Kučera hodlá po odvedené práci alespoň trochu vyhodit z kopýtka, navečer svléká doma montérky, obléká si zánovní džíny a košili, do kapsy vkládá zbylé dvě stovky a odchází do oblíbené hospůdky. Dvě stě korun roztočí s kamarády natotata. Státní rozpočet už za ten večer příliš nezbohatne, pan Kučera je příliš unavený, a tak dá jen čtyři jedenáctky, za které zaplatí na spotřební dani asi sedm korun a na DPH necelých 19 korun. Ministr financí pláče, z večerního povyražení pana Kučery má jen 25,70 Kč. Aby mu to nebylo tolik líto, dává si pan Kučera na cestu ještě velkého panáka ferneta a posílá mu na účet na spotřební dani a DPH celkem 12,30 Kč. Šest korun putuje jako DPH za 15 deka tlačenky, kterou v průběhu večera proložil zlatavý mok.
Pan Kučera je tak trochu smolař – v nádrži své feldy má 14 litrů benzinu, což mu stačí na týden dojíždění do 14 kilometrů vzdálené firmy, v kapse čtyři krabičky cigaret a jinak nic. Tisícikoruna, kterou vydělal na melouchu, se vypařila. Dvanáct korun, které mohl mít k dobru, nechal ještě v dobrém rozmaru jako dýško pro výčepního. Za vítěze dne je nicméně možné prohlásit ministerstvo financí, které – však považ, člověče – nehnulo ani prstem a přišlo si na 532 korun.
Ještě štěstí, že si pan Kučera vydělal ty peníze načerno, jinak by se musel uskromnit.
A teď seriózně
Pravda, v příběhu o panu Kučerovi jsme byli trochu nekorektní a na příjem státního rozpočtu jsme se dívali příliš přísnou optikou. Ne každá tisícikoruna jde na nákup benzinu, cigaret a drobných prostopášností. Podívejme se proto na cestu peněz seriózněji a z pohledu měsíčního rozpočtu běžného smrtelníka.
Pan Vopička pracuje jako malý, takřka bezvýznamný manažer nevelké firmy v okresním městě. Má průměrnou mzdu, která v současné době činí 24 126 korun hrubého. Není to nic moc, ale ještě si může gratulovat – o takové výplatě si mohou denně nechat zdát asi dvě třetiny lidí. Paní Vopičková, manželka, jak už to tak bývá, pana Vopičky, dělá v továrně v místě bydliště sekretářku. Její plat je 15 000 hrubého, což je vlastně skvělá výplata, uvážíme-li, že to má do práce kousek, nemusí dojíždět, a ještě může být k dispozici dvěma dětem, když potřebují něco zařídit. Dcera chodí do školky, syn na základní školu.
Souhrn příjmů Vopičkových dělá 39 126 Kč hrubého. Ty ale nikdy nevidí, protože z nich odvedou 4304 Kč na zdravotním a sociálním pojištění a 1501 Kč na daních z příjmů. Už vůbec ale Vopičkovi neuvidí dalších 13 303 Kč, které na zdravotní a sociální pojištění vydali oba jejich zaměstnavatelé. Abyste tomu rozuměli, v přímých penězích stojí Vopičkovi měsíčně 52 429 korun, ale každý měsíc jim z nich přijde na účet jen 33 321 Kč. Víc než třetinu bere stát.
Jen tak dál
Ale stát není tak skromný, jak by se mohlo z krásných asi 36,5 procent, o které Vopičkovy a jejich zaměstnavatele obere, zdát. Rozhodl se roztáhnout nenasytný chřtán ještě víc a uvalit daň prakticky na všechno zboží a služby, které Vopičkovi k životu potřebují.
Za jídlo a pití utratili Vopičkovi v jeden konkrétní měsíc 11 308 korun. V tom je 630 korun víno a pivo, kterými si občas rodiče Vopičkových zpestří večer nebo pan Vopička práci na zahradě. Z těchto peněz směřuje přes 1420 Kč do státní pokladny jako daň z přidané hodnoty a skoro 136 korun jako daň z příjmů obchodního řetězce, ve kterém pravidelně nakupují.
Za elektřinu, plyn a služby spojené s bydlením platí Vopičkovi měsíčně průměrně 3403 korun. DPH dělá 567 korun a daň z příjmů placená dodavateli dalších asi 122 korun. Na hypotéce naše rodina splácí měsíčně 5300 korun. Z této částky se sice DPH neplatí, ale z poplatků za hypoteční úvěr a úroků se počítá čistý zisk banky. Příspěvek Vopičkových státnímu rozpočtu je jen asi deset korun, ten největší výdaj v podobě čtrnáctiprocentní DPH za koupi bytu, které z kupní ceny odvedl developer, už mají naštěstí za sebou.
Za předměty do domácnosti utratili Vopičkovi za měsíc 2678 korun. Přes 446 Kč z toho odešlo na účet ministerstva financí jako DPH a dalších více než 53 korun přijde, až obchod zaplatí daň z příjmů. Oblečení a obuv stály 1878 korun, takže příjem státního rozpočtu je 313 Kč na DPH a necelých 18 korun na dani z příjmů.
Obědy stojí Vopičkovy měsíčně 4500 korun. V restauracích ale vydají ještě dalších 980 korun, protože pan Vopička je tak trochu romantik a tak trochu grand a zhruba dvakrát měsíčně pozve manželku na večeři. Na účet ministerstva financí tak putuje dalších 913 korun daně z přidané hodnoty a téměř 64 korun daně z příjmů.
Jeden den se u Vopičkových stavil topenář pan Kučera, aby jim opravil poškozené připojení radiátoru. Jemu pan Vopička zaplatil tisícovku do kapsy a z šedé ekonomiky nemá ministr financí nic. Nemusí ale tesknit, příběh Kučerovy tisícikoruny jste si mohli přečíst v úvodu. Státní rozpočet se nakonec napakoval pěknými 532 korunami.
Ani v dalších výdajích rodiny Vopičkovy nepřijde stát zkrátka: 900 ujetých kilometrů (za benzin dá rodina 1950 Kč) za jeden měsíc znamená čistý příjem 675 korun na DPH a spotřební dani, dalšími téměř 16 korunami přispějí ve formě daně z příjmů, které odvede síť čerpacích stanic.
Dobrou bilanci zaznamená státní pokladna i přes mobilního operátora, kterému pan Vopička za mobilní telefony pro sebe, svoji manželku a syna zaplatí měsíčně paušálně 600 korun. Stovka je DPH, 54 korun (věřte nebo ne) daň z příjmů.
Bilance
Kdo dával pozor a dobře počítal, zjistil, že ze součtu superhrubých mezd Vopičkových – 52 429 Kč – bere stát za měsíc asi 24 718 korun. To je krásných 47 procent! Nebohým Vopičkovým zbude na účtech asi 5350 korun, ze kterých by si rádi naspořili nějakou finanční rezervu a na dovolenou. Volba bude jednoduchá: buď se spokojí s menší rezervou a vyjedou do zahraničí, nebo se raději budou držet na uzdě (dosluhuje jim lednička, což hrozí nenadálým výdajem) a zamíří někam do Čech. Doma je taky krásně, a navíc budou moci přispět do českého státního rozpočtu dalšími daněmi…
Ještě není konec
To ale není všechno. Vopičkovi sice z celé částky, kterou za ně byli schopni oba zaměstnavatelé vydat (své ceny na trhu práce), odevzdali státu téměř 47 procent, ale peníze, které se jim podařilo tímto způsobem uvést do oběhu, se ještě několikrát otočily a z každé transakce (i když objem byl stále menší a menší) naskočil zisk ministerstva financí o další fufníky. Ukažme si to jednoduše na šesti stech korunách, které Vopičkovi vydávají každý měsíc za mobilní telefony.
Z oněch 600 Kč automaticky bere sto korun ministerstvo financí. Část ze zbylé pětistovky použije mobilní operátor na rozvoj sítě. Při nákupu technologie sice neplatí žádnou DPH, ale část jde na výplatu dělníkům, kteří technologii vyrábějí a montují. Nejen oni, ale i jejich zaměstnavatel z ní odvedou sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmů. A dělníci jdou do obchodu, aby si tu koupili svačinu, a v ní přispějí dalšími procenty státní pokladně. Další pojištění a daň zaplatí prodavači, kteří jim potraviny prodávají, a jejich zaměstnavatel. Své mzdy pobírají i zaměstnanci mobilního operátora, na které jde část z pětistovky zaplacené panem Vopičkou. I ti se každý den lačně vydávají za nákupy, kde jim zboží a výrobky vyrobené dělníky prodávají jiní prodavači a prodavačky. A také ti platí pojištění a daně a musí chodit do obchodů.
And the winner is…
Vítězem celého toho koloběhu je státní rozpočet, který Vopičkovým ukousne každý měsíc asi polovinu z vydělaných peněz. Ale Vopičkovým to nevadí, moc dobře totiž vědí, jak efektivně jejich daně stát spravuje. Vládní koalice o tom každý den pěkně mluví v televizi a rozhlase, za které jako další veřejné instituce platí měsíc co měsíc 180 korun.
