Církve: Když peníze kazí charakter!
Tereza Holanová, Peníze, 25.08.2010
Církev. Instituce, vůči které má značná část Čechů averzi. Důvodů se nabízí několik. Církev trpí nekončícími tahanicemi o majetek, nevyjasněným vztahem ke státu a nevyhraněností obecně. S tím souvisí další sporný bod, a to financování náboženských organizací.
Instituce, jež se tváří jako nezávislý nositel společenských hodnot, ale zároveň každoročně odčerpává nemalou porci státního rozpočtu, protože nezvládá financovat svůj provoz, zkrátka působí nedůvěryhodně. Také příliš nemotivuje k překonání odstupu, který si vůči ní společnost vytvořila. Navíc ztrácí respekt těch, jež hledají způsob, jak vyjádřit svoji víru, nebo někoho, s kým ji sdílet.
Závislost potlačuje charisma a sebevědomí
Samozřejmě je nutné vzít v potaz skutečnost, že se česká církev stala závislou na státních prostředcích víceméně nedobrovolně. Když náboženským uskupením v roce 1949 komunisté odňali většinu majetku, stát se je zavázal hospodářsky zajistit. Systém provázanosti pokračuje v menší míře až dodnes.
Podle obhájců církevní restituce by ke zvýšení ekonomické samostatnosti církve vedlo navrácení zabaveného vlastnictví. K tomuto kroku se však česká společnost staví negativně. A navzdory známým faktům vnímají lidé náboženské organizace například následovně: „Církev mi přijde jako struktura, která z principu hromadí moc. Nějaké příspěvky od státu jsou mi notně proti srsti.“
Absence finanční samostatnosti navíc bere českým církvím schopnost přesvědčit a působit nezávisle. Že má peněžní soběstačnost vliv na sebevědomí, platí pro každý ekonomický subjekt, tedy i pro náboženská uskupení. Jak může správné „charisma“ církve ovlivnit její vnímání ve společnosti, jsem se přesvědčila při nedávné návštěvě jihozápadního Ruska.
K soběstačnosti stačí i málo
„A ty jsi tedy katolička?“ snažily se pochopit ruské kolegyně. „Mám k tomu nejblíže, ale do kostela pravidelně nechodím, ani se nemodlím.“ Odpověď, která je v Česku tolik rozšířená, tu nejednou vyvolala zdvižené obočí. Ani moderně oblečené vysokoškolačky sice kostel nenavštěvují s nedělní pravidelností, nicméně mnoho z nich věří, modlí se, a pokud vidí ikonu, políbí ji. „Celkový vztah k církvi je tu podle mne pozitivní,“ potvrzují mi Rusky.
Z výzkumu, který provedla v roce 2006 Moskevská státní univerzita, vyplývá, že se za věřící považuje 63,2 procenta Rusů mezi patnácti až třiceti lety. K ateizmu se jich v této věkové skupině hlásí pouhých patnáct procent. Ortodoxní církev, která v tamní společnosti dominuje podobně jako u nás římskokatolická, tu nemá problém s nedostatkem respektu. A duchovní představují rovnocenné partnery pro diskusi nejen o náboženství a kultuře, ale také o politice a ekonomice.
Několik jsem jich poznala v oblasti Divnogorje. V blízkosti vlakové zastávky nenajdete žádný obchod ani jinou známku civilizace. Pouze několik domků a pravoslavný mužský klášter. Jak se zvládá zhruba dvacet mnichů uživit? A kde berou prostředky na opravu kostela, pravidelné bohoslužby, které denně pořádají pro veřejnost, na mise po Evropě a další výdaje?
„Jíme hlavně zeleninu, téměř vše si pěstujeme,“ vysvětluje tamní igumen Klemens. Skutečně. Malý prostor mezi odstaveným železničním vagónem, který představuje hranici areálu, kostelem a klášterními budovami je vyplněn záhony, keři nebo ovocnými stromy. Zahrada má celkem dva hektary, tedy zhruba tolik, co českým klášterům zbylo po zabrání majetku na sklonku čtyřicátých let. Mniši tu pracují mezi bohoslužbami, další se starají o slepice a několik krav nebo opravují poškozené stěny kostela.
Od státu nedostávají ani rubl, potřebné finance získávají z dobrovolných darů, z prodeje ikon, knížek a svíček. Malý obchůdek ostatně najdete v každém pravoslavném kostele.
Životně důležitý státní příspěvek
Nezávislost na podpoře vlády je pro ruskou pravoslavnou církev charakteristická od roku 1917. Její příjmy se skládají pouze z dobrovolných darů, výnosů z veřejných sbírek a prodeje předmětů. Někdy tak logicky nastane situace, že kostel nemá na provoz, tudíž se zavře. Pokud duchovní dostávají výplatu, jedná se obvykle o symbolické částky, které stačí na pokrytí základních potřeb. Více se o tamním církevním systému mohou zájemci se znalostí ruštiny dočíst zde.
Pro české církve a náboženské spolky představují naopak státní finance nezbytný zdroj příjmů. V roce 2009 odčerpaly z rozpočtu ministerstva kultury téměř 1,39 miliardy korun. To znamená 0,12 procent všech výdajů pro loňský rok. Na základě zákona z roku 1949 je v České republice v současné době financováno sedmnáct církví nebo náboženských společností.
Ve stanovisku, které na téma ekonomické problematiky církví zaujala Ekumenická rada církví již v roce 1993, přitom mimo jiné stojí: „Církve směřují k ekonomické nezávislosti na státu v oblasti vlastní duchovenské činnosti v rozmezí příštích deseti let.“ Z údajů ministerstva kultury však vyplývá, že zatímco počet duchovních se v posledním desetiletí zvýšil o třetinu, prostředky na jejich platy vzrostly více než dvojnásobně. Provozní náklady a částka vynaložená na opravu církevního majetku zůstaly nezměněné. Stejně tak dojem: „Přijde mi, že jde církvi více o nabytí majetků, než o šíření myšlenek.“
Za nezájmem o náboženská uskupení mohou pochopitelně stát i jiné příčiny než vědomí, že je nedobrovolně platíme z vlastní kapsy. Náboženství v současné době obtížně hledá svoji úlohu v české společnosti. Změna současného způsobu financování a posunutí standardů, které dnes náboženské organizace považují za minimální, by se možná projevily na našem vnímání těchto spolků i na schopnosti církve soustřeďovat se primárně na své hlavní poslání. Na vytváření duchovních a kulturních společenských hodnot.
