Co s krachujícími bankami?
Pavel Kohout, Peníze, 16.09.2008
Období bankovních potíží vždy předchází období snadno dostupných peněz. Banky půjčují příliš mnoho peněz, zatímco kreditní kvalitě klientů věnují příliš málo pozornosti.
Hypotéční krize, která v letech 2007-08 postihla kromě USA také Španělsko, Británii a některé další státy, není v principu nijak výjimečná. Spojené státy zažily mnohem větší krizi v 80. a 90. letech, kdy padlo 1617 bank. Také tato krize byla způsobena špatnými úvěry do nemovitostí. Také tehdy padala velká jména, například investiční banka Drexel Burnham Lambert.
Přesto ani americká bankovní krize v 80. letech neměla kromě krátké recese v roce 1991 žádné trvalé dopady na výkonnost ekonomiky, zaměstnanost nebo prosperitu podniků v nebankovní sféře. Celkové náklady na krizi se počítaly zhruba v řádu kolem tří procent hrubého domácího produktu. To by odpovídalo zhruba 440 miliardám dnešních dolarů.
Horší krizi zažila začátkem 90. let Skandinávie, zejména Švédsko. Během 80. let byl švédský daňový systém z politických důvodů „ohnut“ tak, aby zcela asymetricky podporoval zadlužení. V roce 1990 činil poměr dluhu soukromému sektoru vůči HDP neuvěřitelných 135 procent, udává Urban Bäckström, bývalý guvernér švédské centrální banky. (V USA je to v současné době asi 43 procent.)
„V těchto letech celkové úvěrové ztráty dosáhly 12 procent švédského ročního HDP,“ uvádí dále Bäckström. „Objem špatných úvěrů byl vyšší než celkové základní jmění bankovního sektoru. Pět ze sedmi největších bank musely obdržet kapitálové injekce buď od státu, nebo od akcionářů.“
Urban Bäckström tvrdí, že v případě finanční krize je nejvíce nutné udržet likviditu bankovního systému – z preventivních důvodů, aby se nezhroutily i zdravé banky. A takto nyní postupuje i americký „Fed“, přestože rozsah amerických ztrát v poměru k velikosti ekonomiky je mnohem menší než v případě Švédska.
Švédsko utrpělo v důsledku bankovní krize začátkem 90. let pokles ekonomiky o 6 procent, nezaměstnanost vyskočila na 12 procent. V září 1992 vláda společně s opozicí schválily program neomezených garancí pro celý bankovní sektor. Radikální opatření pomohlo, švédské banky se dostaly z nejhoršího, z krize se poučily a podobná krize se již neopakovala. Většina nouzových úvěrů byla plně splacena, náklady daňového poplatníka nebyly tak hrozivé, jak se původně zdálo.
V případě pádu Lehman Brothers je nutné podotknout, že šlo o investiční banku, nikoli o komerční banku. Investiční banky spekulují s vlastními prostředky, a pokud spekulují špatně, jejich akcionáři nechť trpí. Vláda by ovšem měla ve svém vlastním zájmu zamezit rozšíření krize likvidity – což činí. Nikdo nechce, aby vláda živila prodělečné soukromé banky. Už vůbec ale nikdo nechce, aby chybným počínáním bank byla postižena celá ekonomika.
Výjimečný státní zásah v mimořádné době je tedy plně opodstatněný. Už jen proto, že za normálních okolností živí soukromý sektor vládu.
Autor je ředitel pro strategii Partners. Článek vychází zároveň v deníku E15. Foto: Profimedia.cz
