Co zbylo po Ignalině? Město bloumajících Rusů.

Tereza Holanová, Peníze, 06.10.2010

„Lidé nemají co dělat. Tak se prostě hezky oblečou a obejdou město. Ráno a večer,“ popisuje důchodce Ivan Serovatko každodenní život v litevském městě Visaginas. A zdaleka se nejedná jen o „jeho ročník“, ale o padesátníky a ty, kterým by měla zbývat ještě spousta let práce. Jenže ta v obci nedaleko hranic s Lotyšskem a Běloruskem zkrátka není.

S koncem minulého roku totiž ukončila svoji činnost jaderná elektrárna Ignalina (JEI), která pokrývala tři čtvrtiny energetických potřeb Litvy a zároveň vydělávala na chleba obyvatelům dvanáct kilometrů vzdáleného Visaginasu.

Naděje najít jinou práci je malá

Město postavené na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bylo s jedinou atomovou elektrárnou v pobaltském regionu spojeno doslova pupeční šňůrou. Vzniklo vlastně pouze kvůli ní. Lidé sem přišli v roce 1977. Podstatná část zaměstnanců JEI, kteří se ve Visaginasu usadili i s rodinami, pak v elektrárně pracovala až do jejího zavření. Více než dvacet let. Nyní však o místo přišli a vyhlídky nemají zrovna růžové.

Nezaměstnanost ve městě činila koncem července 13,55 procenta. Volných míst je ve Visaginasu nedostatek. Ve městě totiž najdete především desítky obytných domů. Většina zaměstnanců elektrárny v žádném jiném oboru nikdy nepracovala. Obyvatelé Visaginasu se navíc často nedomluví litevsky, 85 % z nich jsou totiž cizinci, především Rusové, ale i Bělorusové, Poláci nebo Ukrajinci.

V obci v současnosti žije přibližně 21 700 lidí, při červencové míře nezaměstnanosti jich tak bylo bez práce zhruba 2 900. Je však třeba vzít v úvahu fakt, že nebylo výjimečné, aby v rodině pracoval pouze muž, který kromě manželky živil také jedno nebo dvě děti. „Předpokládáme, že na elektrárně existenčně záviselo 75 až 80 procent populace města,“ oznámil v srpnu starosta Visaginasu Vytautas Rackauskas.

Alkohol, nezaměstnaní padesátníci a chudoba

Že na JEI zdejší lidé silně záviseli, mi zdůrazňuje i několik místních obyvatel. „Práci zde prostě nenajdete, měli jsme jen tu elektrárnu,“ stýská si Ivan Serovatko, podobně mluví také taxikář Anatolij. Poté, co Ignalina přestala vyrábět elektřinu, přišli o místo například zdejší řidiči autobusů, kteří vozili denně tisíce obyvatel Visaginasu do práce, nebo majitelé obchodů. Těch několik prodejen, které v obci zbyly, zeje až na supermarket Iki prázdnotou. Se zdražením elektřiny vylétly nahoru také ceny dalšího zboží či služeb a půlroční odstupné prázdno v peněžence zakrylo jen krátkodobě.

Namísto nákupů dnes proto řada Visaginasců krade. „Dávejte si pozor a raději nikde nevytahujte foťák ani mobil,“ varuje mne jeden stařec s tím, že se po ulicích potulují skupinky mužů, kteří přepadají a okrádají osamocené chodce. „Lidé jako já po setmění vůbec nevycházejí ven,“ říká Ivan Serovatko. Kromě loupeží se podle něj rozmohl také alkoholismus. A pořádně! Motajících se osob potkáte na ulicích i za bílého dne na Litvu až příliš. Další jedinci, kteří nevědí, co s časem, posedávají na lavičkách v parcích mezi desítkami paneláků nebo zkrátka bezcílně chodí po městě. Nebo se jako skladník Michail vystrojí a vyrazí si na hodinu stoupnout před dům, aby „nějak“ strávili volný den.

Ivan mi několikrát opakuje, že jsou jeho nezaměstnaní přátelé ochotní dělat cokoliv, i zadarmo. Nejde totiž pouze o peníze. „Když pracujete a cítíte se potřebně, žijete,“ říká bývalý zaměstnanec Ignaliny, který se dočkal odchodu na penzi ještě před plánovaným propouštěním.

Lidí pod čtyřicítku ve Visaginasu mnoho nepotkáte. Kdo může, stěhuje se za lepším. A mladí nejsou jediní, kdo toto pohraniční městečko opouští. Oproti roku 2001 se počet obyvatel snížil takřka o třetinu. Skuteční odborníci na jadernou energetiku, které nedržely ve Visaginasu rodinné závazky, ani je nebrzdilo stáří, odjeli do zemí, kde je po nich poptávka - do Ruska, Španělska, nebo Běloruska. To chystá stavbu své první jaderné elektrárny, která by se měla nacházet v obci Ostrovec, nedaleko hranic s Litvou.

Brusel se bál litevského Černobylu

„Elektrárna byla dostatečně bezpečná, mohla ještě deset, patnáct let fungovat,“ myslí si Jekaterina Novicka z informačního centra JEI. Podobně smýšlejí i obyvatelé Visaginasu, ne však Brusel. Ten uzavřením elektrárny podmínil vstup Litvy do Evropské unie. Důvod? Bezpečnost! Přestože Litva za posledních dvacet let vypracovala ve spolupráci se Švédskem, Ruskem, USA nebo Kanadou několik studií a analýz potvrzujících nezávadnost elektrárny, EU na svém pevně trvala. Ignalina totiž používala ke své činnosti reaktor RBMK, tedy stejný typ jako ukrajinský Černobyl. Dnes jej najdete pouze v Rusku, zde jej využívají jaderné elektrárny ve Smolensku, Kursku nebo Sankt-Petěrburgu.

Rozhodnutí o konci JEI přijal litevský parlament v říjnu 1999. K uzavření prvního bloku došlo na konci roku 2004, tehdy přišlo o práci 1 500 z více než 5 000 zaměstnanců. Druhá vlna propouštění nastala s koncem roku 2009. Zbylých 1 800 pracovníků se nyní podílí na odstavování elektrárny z provozu a likvidaci radioaktivních odpadů. Tento proces potrvá podle Novické až do roku 2029.

Nová elektrárna v nedohlednu

Přestože litevská vláda o ukončení činnosti Ignaliny věděla víc než deset let, nepřipravila za tu dobu žádné náhradní řešení. V současné době tedy země polovinu spotřebované energie dováží, ať už z ostatních Pobaltských republik, z Běloruska, nebo Ruska, které navíc v Kaliningradské oblasti staví další jaderný kolos. Ten sice oddálí energetickou krizi v Pobaltí, zároveň ale prohloubí závislost Litvy na libovůli Moskvy.

Nová litevská jaderná elektrárna se také plánuje. Zatím ale existuje pouze v prohlášeních politiků. Ti již několik let hovoří o tom, že za pomocí Estonska, Lotyšska a Polska postaví ve Visaginasu nový komplex, který by Litvě vrátil energetickou samostatnost.

Na projekt, který by podle odhadu litevských médií vyšel na 6,7 miliardy euro, však krizí postižené státy nemají peníze. Zpráva litevské vlády z prosince 2009, podle níž kabinet hledá investora, který má zkušenost s provozem jaderné elektrárny a byl by ji schopen v Litvě postavit, zůstala bez odezvy. A lidé z Visaginasu tomu, že by jim za humny vyrostla nová elektrárna, příliš nevěří. „Vláda o tom pouze mluví, aby vyvolala dojem, že situaci nějak řeší. Samozřejmě, že zde nic nebude,“ rozčiluje se například nezaměstnaný Michail.