Dálnice bychom si měli platit „městskou známkou“, ne tou dálniční

Michal Kašpárek, Peníze, 10.02.2012

Kupon jsme letos lepili na přední sklo už po osmnácté. Možná nadešel čas promyslet celý systém úplně znova.

Komentáře napsané kvůli tomu, že si autor udělal bebínko, obvykle působí jako potměšilý pokus o pomstu. Za mými pěti nápady, jak vymyslet dálniční známku znovu a jinak, tedy nehledejte nehet, který jsem si ulomil při marném pokusu odstranit tu loňskou z auta vymrazeného na minus dvacet. Známky jsem neměl rád už před tím.

Dokazují totiž, jak málo fantazie české vlády vždycky měly. A jak jim jsou, hlavně té poslední, ukradené vedlejší dopady regulací.

Ptejme se po základním problému – a hledejme nejchytřejší způsoby, jak jej vyřešit

Položme si nejdrzejší otázku ze všech: „Proč?“ Přece abychom mohli stavět dálnice a udržovat je sjízdné, zaťukáte si na čelo. Jenže i v tom se musíme pošťourat dalším: „Proč?“ – Přece proto, aby se po Česku díky kvalitní dálniční síti jezdilo rychle, plynule a aby tranzitní doprava nezpůsobovala migrény a astma lidem ve městech.

Potud asi panuje shoda jako v kanceláři Víta Bárty pět minut po rozdání obálek. Jenomže co když cíl – auta fičící plynule, bez překážek a co nejdál od lidí – můžeme naplnit i jinak? A v některých místech dokonce hned?

1. Nezpoplatňujme dálnice, ale vjezdy do měst

Zdá se vám to paradoxní, platit za něco zrovna ve chvíli, kdy to nevyužíváte? Snad. Ale na zdravotní péči přece také odvedete nejvíc peněz v těch měsících, kdy zrovna nestůněte.

Známky a mýtné obecně ze své povahy tlačí především sváteční motoristy k tomu, aby víc využívali městské průtahy a čadili druhým pod okny. Zpoplatněme patnácti stovkami ročně nebo i dráž, vjezd do širších center krajských měst a historických jader menších městeček. Na dálnice tak stát získá stejně peněz, ne-li víc. A pomůže to „obecní pastvině“, která právě zažívá svou malou tragédii: úzkým městským ulicím.

Jak absurdní účinky má nedávné zrušení bezplatných úseků, to je vidět třeba na vesnicích přiléhajících k Brnu – kolony aut se štrůdlí Heršpicemi, zatímco za políčkem se leskne osiřelá dálnice.

To by přece nemohlo nikdy fungovat! Ale ano. Abyste v Německu mohli vjet do center měst, potřebujete zelenou známku za pět euro, dosvědčující nízké emise vašeho auta. Zato dálnice jsou nezpoplatněné.

2. Nebo nabídněme řidičům známky na konkrétní úseky

Z Plzně, Hradce, Liberce a Brna do Prahy, mezi Olomoucí a Ostravou, na městské okruhy. Nemělo by to ani o jednu nevýhodu víc oproti časově omezeným kuponům: ano, někteří řidiči by možná nekoupili známku za 1500, jiní by ale přispěli alespoň pár stovkami. Jen by se zas o něco víc ulevilo „starým“ cestám a vesnicím na tazích.

To by přece nemohlo nikdy fungovat! Nejspíš mohlo. Museli bychom to na rok zkusit, abychom to zjistili.

3. A ještě líp: známka pro Centropu za 2000 korun

Vídeň, Brno a Bratislava jsou vrcholy (z velké části) dálničního trojúhelníku o stranách 135, 132 a 80 kilometrů. Na ploše o málo větší, než je Praha-Plzeň-Budějovice, tak potřebujete tři různé známky.

Snad nejsem sám, komu přijde krátkodobá známka za korunu na kilometr při jednodenní cestě za nákupy nebo prací moc – a několikanásobně dražší roční kupony do obou zahraničních se mu stále nevyplatí.

Dohodnou se někdy tři vlády na spolupráci? Dokud budu muset na R52 a D2 pokaždé zastavovat a i na několikrát poptávat na benzinkách známku, řeči o Evropě bez hranic mě budou rozpalovat.

To by přece nemohlo nikdy fungovat! Ale ano, vyzkoušet to můžete na mostu Svinesund, spojujícím Norsko a Švédsko. Oba státy jej postavily společně a dělí se o mýtné.

4. Zkusme to bez lepení

Když auto poznáte podle unikátní dopravní značky, proč ještě kazit řidiči výhled mnohem hůř rozeznatelným kouskem celuloidu?

Zaplatíte kartou po internetu, platebním příkazem, na poště nebo klidně i na benzince jako doteď – a dálniční policisté si v databance snadno ověří, zda se nevezete načerno. Úniků informací není třeba se bát, nedozvěděli byste se z nich o nic víc než dnes při pohledu na přední sklo cizího auta.

Báječně by to fungovalo i pro krátkodobé známky nebo kupony na jednotlivé úseky – ty současné štípance by přece dalekohledem stejně nerozeznal ani cvičený policejní ostříž.

To by přece nemohlo nikdy fungovat! Kdo někdy pohodlně projel Maďarsko, ví.

5. A když už nic jiného, ať platnost známek končí v teplejších měsících

Nejmenší možný vstřícný krok, pořád bych ho ale docenil jako milý vzkaz od státu: „Hele, lidi, záleží nám na tom, aby se veřejné služby dobře používaly. Víme, že ne každý má garáž a horkovzdušnou pistoli. Posuneme přelepování do března nebo dubna, děkovat nemusíte.“

Nechci být velký škarohlíd, ale tenhle bod je jediný ze všech pěti, který by určitě neznamenal ani korunu navíc do betonových fondů. A to by asi vážně nemohlo nikdy fungovat.